Reportáž od studentky Darjy, původem z Doněcka, která nyní žije ve Vinnycji na středozápadě země. V létě se vrátila na pár dní domů. Poprosil jsem ji o reportáž, co obnáší do Doněcka projet a o pár postřehů ze života ve městě.
Darju jsem poznal, když jsem v červnu 2015 navštívil Ukrajinu a Donbas. Pobýval jsem v pěti městech Doněcké a Luhanské oblasti. Ve městech, která se nachází pod kontrolou Ukrajiny. K frontě jsem se dostal nejblíže na 20 kilometrů. Je to blízko? Daleko? Posuďte sami, za jak dlouho ujedete tuto vzdálenost autem. Nicméně mě zajímala i situace na druhé straně fronty. Avšak pro cizince, který není novinář se speciálním povolením, je možnost dostat se skrze frontu takřka nulová. A musím říci, že do jejího překračování a do případného rizika, se mi zrovna dvakrát nechtělo. I na vzdálenost 20 kilometrů byly slyšet výbuchy, což byla otřesná zkušenost. A vzhledem k používaným zbraním jste i v této vzdálenosti na dostřel.
Jak jsem již zmínil, rád bych se dozvěděl více o situaci na druhé straně. Proto jsem o informace poprosil Darju, studentku Doněcké univerzity, která nyní žije a studuje na své univerzitě, která se nachází „v exilu“ ve Vinnycji. Darja je jedním ze dvou studentů, se kterými se mi již podařilo udělat rozhovor, který můžete nalézt zde. Při další komunikaci mi sdělila, že se v létě do Doněcka chystá, a proto jsem jí poprosil, zda může napsat článek a udělat pár fotek o tom, jak vypadá cesta skrze frontu a jak v Doněcku v současné době život vypadá. Toto bylo celkové zadání a měla tedy volnou ruku.
Její text, který je volným překladem z ruštiny, tak můžete vidět níže.
Cesta do Doněcka
20. července 2015, 12:00. Vyjíždíme z Pavlogradu (Dněpropetrovská oblast) ve směru na Doněck. Na kontrolním stanovišti (blokpostu) na hranici Dněpropetrovské a Doněcké oblasti nás k našemu překvapení ani nezastavili, i když prý pravidelně prověřují každé auto. Na fotce to není moc vidět, ale cedule „Doněcká oblast“ zůstala nezměněná a je v ukrajinštině. Toto dělá radost mému oku i duši. Je to hezký pocit, že nakonec po půl roce odpočítávání jedu domů. Celou cestu mám dobrou náladu.
14:27. Přijeli jsme do Krasnoarmejsku a bez problému projíždíme další blokpost s ukrajinskou vlajkou. Uvědomuji si, že mi dělá radost vše, co je v modro-žluté barvě např. i most v Krasnoarmejsku. Na výjezdu z města vidíme velký billboard s nápisem „Slava šachťoram!“ (tedy sláva horníkům, Donbas je hornickou oblastí).
15:33. Přijíždíme do města Selidovo. Malé a dříve okupované město, které je nyní jedním z důležitých dopravních uzlů na cestě do Doněcka. Zastavili jsme se v místním supermarketu a naštěstí jsme koupili vše, co jsme chtěli. Jsme rádi, protože v Doněcku není k dostání polovina potravin, a to co je, tak stojí třikrát víc než na Ukrajině. Máme vše: vodu, cukr, nápoje, zeleninu, maso a to nejhlavnější – sladkosti, které jsou v Doněcku nedostatkové. Dáváme si pozor na to, abychom nevezli více než 50 kg na osobu, protože více se převážet nesmí.
16:31. Pokračujeme po silnici směrem na Volnovachu. Cestě se přezdívá „doněcká arterie života“ a je jednou z mála cest, které spojují Doněck se zbytkem Ukrajiny. Jedeme docela rychle, abychom stihli projet přes hlavní hraniční blokpost, který se zavírá v 8 večer.
16:45. Na kraji cesty se začínají objevovat zákopy.
16:49. Projíždíme okolo Kurachovské přehrady. Je tu ještě živo. Na pláži odpočívají místní, děti se koupají ve vodě. Zastavili jsme se na benzince. Benzín stojí 21 hřiven (pro srovnání v Doněcku stojí od 23 do 28 hřiven). Do Doněcka by nám ještě zbývalo 49 kilometrů, jestli bychom jeli přímo. Tudy ale jet nemůžeme, protože cesta již neexistuje.
17:17. Na silnici už nejsou žádná auta. Na asfaltu často vidíme krátery po granátech. Nejedeme po hlavní cestě, ale přes přilehlé vesnice a kvalita silnice tomu také odpovídá. Jedeme rychlostí v rozmezí 20 – 40 kilometrů za hodinu.
17:54. Od teď musíme ukazovat doklady na každém blokpostu. První na cestě je ukrajinský. Vojáci se zajímají, co vezeme v kufru, ale nakonec nás pustí dál. Dále je ještě několik blokpostů, jak ukrajinských tak „DNRovských“. K našemu překvapení, ani na jednom nestojí kolona aut. Říkají, že to je ale až ode dneška. Máme štěstí, protože často lidé na blokpostech stráví i dva dny čekáním.
19:45. Projeli jsme poslední blokpost na cestě k rodné hroudě. Volám mamce: „Mami, vše už jsme projeli, brzy budeme doma.“ Cítím odlehčení a radost z toho, že poznávám okolí, obchody, každou zatáčku znám nazpaměť.
20:08. Konečně doma!
Postřehy z města
Od nového roku, kdy jsem v Doněcku byla naposled, se město prakticky nezměnilo. Vidím stále ty stejné rezavé billboardy a také upozornění na den republiky. Z nových cedulí, vidím jen reklamy na pohřební služby. V centru je situace o něco lepší. Namalovali zde nově vodorovné dopravní značení – čáry na silnici. Také trávníky jsou upravené a odpad už uklízí. Ale opuštěné obchody a banky nevypadají zrovna vábně. Za to vzhled jízdenek na MHD se mění div ne každý měsíc. Některé informační cedule ve městě jsou přeloženy do ruštiny. Některé zůstaly v ukrajinštině. V centru je mnoho oken přelepeno páskou nebo jsou na nich přibité dřevěné desky. Pro každý případ. Ale zůstala tu i v podstatě nezměněná mně blízká místa, což mě těší. Např. fontána a alej na známém Náměstí Lenina.
Ceny
Když jsem poprvé přišla do obchodu, byla jsem opravdu v šoku z cen. Ceny vyletěly přímo do nebes. Např. mléko, které se dá v oblasti Ukrajiny koupit za 15 hřiven, tady stojí okolo 40. A podobné to je se vším. Ceny tu ukazují nejen v hřivnách, ale i v rublech podle místního kurzu: 1 hřivna = 2 rubly. Co se týče sortimentu, tak je o poznání chudší. Ukrajinských výrobků je tu málo, a pokud jsou, tak rychle zmizí. Regály jsou zaplněné neznámým a pro nás nezvyklým zbožím z Ruska, jehož kvalita je daleko nižší než u našeho zboží. Ale lidé si nemají moc z čeho vybírat a kupují vše. Zvláštností je, že kasy v supermarketu jsou rozděleny tak, že na jedněch je možné platit pouze v hřivnách a na druhých pouze v rublech.
V republice je i vlastní napodobenina Coca Coly. Jmenuje se Real Cola. Chutná jako Chupa Chups s příchutí coly. A ještě je tu spousta potravin, v jejichž názvu se objevuje slovo „republikánský“. Např. první republikánský chléb, první republikánské pivo, první republikánská majonéza atd.
Volný čas
Můžu říci, že republika zkouší žít, jak jen to jde. Lidé přece chtějí někdy odpočívat. Ale za dobu, co jsem v Doněcku, tak se tu nějaké významné kulturní představení neodehrává. Prvního srpna jsem zavítala na představení jihovýchodní ligy KVN (KVN jsou představení skupin mladých – vtipy, scénky, zpěv apod.). Ale dost mě to zklamalo. Vystupovalo 18 skupin, ale počet vtipných momentů by se dal spočítat na prstech jedné ruky. Byla to ztráta času. Nebylo to vůbec vtipné, ukazovali notoricky známé a převzaté scénky, nebo vyprávěli vtipy o Ukrajině. Vůbec jsem nečekala, že můj milovaný KVN, kterým se sama zabývám, mě tak zklame.
V Doněcku platí velitelský čas. Kvůli němu je město každý večer prázdné. Po osmé jsou stabilně každý den slyšet výbuchy a výstřely. Je těžké při těchto zvucích usnout.
MHD a auta v ulicích
Autobusů jezdí méně a nejezdí tak často. Večer je opravdu problém se kamkoliv dostat. Na mnohých autobusech jsou místo skel nabité dřevotřískové desky. Na autech mnoho řidičů vyměnilo ukrajinské poznávací značky za značky DNR. Počet aut v ulicích je také daleko menší než dříve. Zácpy tak teď nikde nejsou.
Odjezd z Doněcku
Vyjeli jsme ve 4:15 ráno. Do šesti hodin jsme projeli několik blokpostů. Do Volnovachy jsme přijeli v 15:10. Od Doněcka do Volnovachy je to 36 km, a to jsme jeli 11 hodin, zavření v autě, na sluníčku, bez možnosti koupit vodu nebo jídlo, bez toalet. Chodit vykonat potřebu do křoví u silnice je navíc nebezpečné. Jsou tam všude miny a nástrahy. K jednomu takovému výbuchu došlo nedaleko od nás. Pro zraněného muže přijela sanitka za půl hodiny.
Hodně pomáhají dobrovolníci, kteří na blokpost přivezli několik kanystrů pitné vody, ale i tak jí není dost pro všechny. K blokpostu míří dvě kolony vozidel. První, obyčejná, začíná lidmi, kteří zde i přespávali. Táhne se na mnoho kilometrů až za horizont. V druhé koloně byla auta s malými dětmi, invalidy a s místními obyvateli města Makijivka. Pohyb kolony se několikrát zastavil kvůli okolnímu ostřelování a také kvůli přesunům vojenské techniky.
Tohle jedenáctihodinové mučení bylo nesnesitelné. Příště, až budu chtít opět domů, pořádně si rozmyslím, jestli to opravdu za to stojí. Ale myslím, že nakonec stejně přijedu. Je to přece můj domov.
Darjo, děkuji moc za reportáž!
Pokud máte na Darju nějaké dotazy, pište je do diskuse. Dotazy předám. Jakmile odpoví, vložím odpověď pod váš příspěvek. Prosím ale o takt a ohleduplnost.
Pro staré známé „diskutéry“: Otázky typu, zda by pozvedla zbraň a šla zabíjet fašisty apod., opravdu předávat nebudu.
Více fotek naleznete v galerii
