Setkání s Jurijem, Ukrajincem, který zažil mučení a rok vězení v Rusku

Jurij Jacenko, mladý nyní již dostudovaný právník ze Lvova, se vydal v květnu 2014 na pár dnů do Ruska. Z původně krátkodobého pobytu se však stala roční anabáze, která zásadně změnila jeho život.

Svůj osud popisuje v rozhovoru pro lidovky.cz. Příběh je to opravdu děsivý a přečíst si ho můžete v článku s názvem Rozřezal jsem si břicho, abych unikl mučení, líčí Ukrajinec po roce v ruském vězení.

Jurij zavítal do Prahy na pozvání organizace Člověk v tísni. V sobotu 26. září s ním proběhla diskuse v restauraci Open na pražských Vinohradech. Diskutovat přišlo zhruba 25 lidí, převážně v ČR žijících Ukrajinců, ale také několik Rusů a Čechů. Jurij je rovněž jedním z představitelů kampaně s názvem LetMyPeopleGo, která cílí na podporu ukrajinských politických vězňů, kteří se nyní nachází v Rusku. Mezi nimi jsou i známá armádní pilotka Savčenková či režisér a aktivista Sencov. Jurij ve vězení strávil období od května 2014 do května 2015.

Předtím, než diskuse začala, Jurij obešel všechny účastníky, představil se a se všemi si potřásl rukou. Uviděl jsem tak zblízka velkou jizvu, která „zdobí“ jeho levé předloktí. Jurij začal vyprávět svůj příběh, který naleznete ve zmíněném článku. Do vyprávění vstupovali jednotliví účastníci s řadou konkrétních dotazů. Mladík nadšeně odpovídal. Když došla řada na vedle mě sedícího Antona z Ruska, se kterým jsem se později seznámil, trošku mi zatrnulo. Anton položil dotaz v ruštině, a to uprostřed těch „zlých banderovců“. Např. mezi posluchači seděla dívka v mikině s logem batalionu Azov. „Áááá tak vy jste z Ruska,“ zasmál se Jurij, všichni okolo s ním, a začal Antonovi odpovídat v ruštině. Vyprávění to bylo opravdu šokující a na Jurijovi byla vidět snaha odpovědět naprosto otevřeně na všechny otázky. Jeho otevřenost a nadhled, se kterým vše popisoval, byl pro mě velkým překvapením. Kdo z nás by dokázal o něčem takovém otevřeně mluvit a vše ještě prokládat různými vtípky z každodenního vězeňského života.

Když bylo řečeno vše a otázky byly zodpovězeny, program se chýlil ke konci. Někteří lidé zůstávali a zůstal i Jurij. Tušil jsem, že se můžu dozvědět ještě mnoho zajímavého a toto tušení bylo správné. Dozvěděl jsem se např. to, že ve vězení je každý den podávána stejná polévka z brambor a zelí, i když má pokaždé jiný název. Dozvěděl jsem se, že seděl mezi těmi nejtěžšími zločinci např. vrahy, protože sám byl těžký zločinec, terorista. Vyprávěl o tom, že vězni hodně čtou a paradoxem je, že s odsouzeným za těžké zločiny, si můžete na velmi fundované úrovni popovídat např. o klasické literatuře a že je lepší sedět i s vrahem, než sedět sám. Mluvil také o tom, že každý vězeň má svůj plán útěku a on měl také svůj. Mluvil o vězeňské morseovce a ukazoval jednotlivé signály, jak např. vyťukat poděkování, či jak funguje posílání věcí po celách. Ve zdi se škrábe díra a pro utajení jsou zvuky maskovány zpěvem ostatních vězňů.

Zmiňoval také, že když byl převezen ke kontrarozvědce FSB, na místě byl nejprve přítomen lékař, který se ho ptal na zdravotní stav a zda nemá problémy s hlavou či srdcem. Jurij instinktivně odpověděl, že ano, ale nebylo to moc platné. Lékař byl na místě kvůli ohledání a doporučení, jak tvrdé mučení Jurij snese. Opravdu paradoxní situace, když se zamyslíme nad tím, že lékař by měl rány léčit a ne je pomáhat způsobit. Ohledání bylo ukončeno tvrzením: „Je mladý, vydrží." Toto bylo signálem, že ho šetřit opravdu nemusí. Ve vězení se také setkal s výroky, že shazoval fosforové bomby na ženy a děti na Donbasu. Odpověď, že byl zatčen ještě dříve, než samotná válka vypukla, nepomohla. Mluvil také o tom, že se na druhou stranu setkal i s pochopením ze strany dozorců, kteří si uvědomovali, že jde o politický případ a frašku. Ti mu tvrdili, že vše chápou, ale musí jen plnit příkazy shora. Ve vší vážnosti povídal o tom, že byl připraven vzít si život, aby již nemusel zakusit další mučení. Měl připravenou žiletku, a když se otevřely dveře cely, přiložil si ji ke krku. Věznitelé si již nejspíše uvědomovali, že Jurij je na dně a ihned mu sdělili: „Klid, Jacenko. Nejdeme si pro tebe.“ Jednou byl také Jurijovi ukázán článek o něm se slovy, že je slavný. Toto bylo pro něj významnou pomocí, že na něj okolní svět nezapomněl. Současně i impulsem, proč svůj příběh šíří nyní dále, aby pomohl lidem, kteří se dostali do stejné situace jako on.

Když jsem i já měl možnost položit Jurijovi dotaz, zeptal jsem se ho, co by vzkázal internetovým diskutérům, kteří popírají jeho příběh, či se ho snaží pošpinit. Den předtím jsem si přečetl onen rozhovor a diskusi.

Příspěvky z diskuse u výše uvedeného článku na lidovky.cz:

Dalších podobných příspěvků je v diskusi celá řada. Např. "Taková propaganda by byla příliš i pro Goebbelse.; To je tak krásná politická agitka, až se za břicho popadám." Ostatně můžete si diskusi pročíst sami. Odkaz uveden výše.

Odpověď mě zajímala, protože sám bloguji a také otevírám diskuse pod články. Na svém blogu jsem mimo jiné napsal o své cestě na Donbas a také se setkal s reakcemi, že jsem tam nikdy nebyl a vše si vymyslel, či že jsem placený agent USA apod.

Jurij mi odpověděl, že se s těmito „pochybovači“ také setkává a že např. argumentují tím, že takhle FSB nepracuje, že by ho nikam nevozili apod. Jurij je ale připraven s každým vše prodiskutovat a vysvětlit, jak věci fungují. Zmínil také, že mu to přijde vlastně celé směšné, protože někdo, kdo o této situaci vůbec nic neví, se snaží popírat to, co on zažil na vlastní kůži. Dodal, že když mu někdo nevěří, tak by měl na tuto diskusi přijít, že mu klidně ukáže relevantní dokumenty a vše vysvětlí.

Požádal jsem ho, jestli si mohu jeho ruku vyfotit. Řekl, že ano a jestli si taky nechci vyfotit jeho jizvu na břiše a vyhrnul si tričko. Nejsem sice lékař, ale na jeho jizvách je vidět, že to nejsou jizvy např. z dětství. Věřím, že lékař by je také datoval do období, kdy byl Jurij ve vězení. A pokud by toto celé byl jen nějaký naučený příběh, Jurij by nejspíše vše jen odvyprávěl a potom odešel.

Za sebe mohu dodat to, že bylo již předem jasné, že nikdo z pochybovačů na diskusi nedorazí. Protože jejich motivací není zjistit více a být otevřen novým informacím. Jejich motivací je pouze vše vyvrátit a dotyčného pošpinit. Toť zvláštní svět internetových diskusí a trollingu.

Jurijovi, který svůj hrůzný zážitek šíří dále, aby pomohl lidem ve stejné situaci, palec nahoru. Internetovým diskutérům, kteří jako vždy nezklamali a snaží se pouze pošpinit, palec dolů.