Během své cesty po Donbase jsem se seznámil s chlapcem, co zažil válku na vlastní kůži. Bylo to krátké, ale hodně zvláštní setkání. Bylo mu deset let, ale mluvil jako dospělý.
Dobré ráno z okraje Severodoněcka. Další den na Donbase. Vstávání je těžké vzhledem k včerejšímu doplňování tekutin do pozdních nočních hodin a také vzhledem k chrápajícímu galakoncertu, co předvedli moji spolubydlící. Navíc člověk je plný zvláštních emocí. Včera jsem zažil svoje první bombardování v životě. Je třeba to vydýchat. Dávám sprchu, zabalím a vycházím ven z ubytovny. Včera jsme přijeli v noci a už nebylo vidět nic z okolí. Je docela šok, uvidět areál naší ubytovny za dne. Okolo pytle s pískem, všude stopy vojenské přítomnosti, různé pojistky od min, obaly od munice, betonový plácek ohrazen cihlami, kde stálo dělo atd. Teď si plně uvědomuji, jak včerejší informace o tom, že nemáme vycházet z areálu, jelikož v okolí jsou miny, byla důležitá. Přijde mi, že jsme spali na bitevním poli.
Naše dámská složka připravuje snídani. Ale je strašné horko a do nabízeného horkého kafe se mi nechce. Zachraňuje mě Volodymir, který umí číst myšlenky a na snídani mi dává oroseného lahváče poltavského piva. Okolo nás se ochomýtá kluk, kterého jsem již stihl krátce poznat včera večer. Říká, že tu teď s mamkou bydlí. Na stole u snídaně již leží jakési podivné suvenýry, které se našly před vchodem. Sesbíral je náš kouzelník Valerij.
Valerij nás nabádá, aby mi chlapec ukázal areál. Vyrážíme ve třech a všude po areálu nacházíme pozůstatky po přítomnosti vojáků. Docházíme ke garáži, kde byl dříve muničák. Je tu plno různých papírů, do kterých byla uskladněna munice, spousta beden a dalších krámů. Nalézáme také kusy oděvů ukrajinské armády. Jsou to jen věci, ale docela silný zážitek, když si člověk představí, co se tu dělo. Chlapec popisuje: „Tábořil tu batalion z Charkova. Za pytli s pískem támhle seděl sniper a tady stál kanon.“ Je to docela šok a při pohledu na to množství věcí mě ani nenapadá ptát se na další informace.
Uděláme nějaké fotky a vracíme se za skupinou. Chlapci dáváme snídani a nějaké sladkosti. Zdvořile poděkuje a zmizí v budově. Připravujeme se k odjezdu. Hledáme koš na zbývající odpadky po snídani. Žádný tu není. Tak ho uděláme z obalu resp. takové tuby od dělostřeleckého granátu, rakety, nevím. Shodujeme se na tom, že to bude asi smysluplnější využití, než k čemu tuba byla určena dříve. Když už je vše naložené a čeká se jen na kuřáky, chlapec se vrací se svou matkou. Děláme spousty fotek na jeho telefon, všichni si s ním potřesou rukou, máma je dojatá. Odjíždíme. Celý autobus sborově mává. Kluk je u vytržení. Matka si utírá slzy.
Bylo to krátké seznámení, ale za to dost zvláštní. Těžko se to zde popisuje, ale ten pocit, když vidíte desetiletého kluka, jak si hraje u kulometného hnízda a kolik války je okolo. Asi každý musí zažít, aby pochopil.
Po odjezdu se dozvídám, že lidé z naší výpravy s ním udělali krátký rozhovor a pořídili audiozáznam.
Přikládám tedy pár zajímavých bodů z výpovědi chlapce. Jedná se o volný překlad z ruštiny.
„Separatisti nebo opolčenci, to je stejný. Viděl jsem je na blokpostech. Lišili se jen ve tváři. Jsou mezi nimi Číňani nebo něco takového (nejspíše se jednalo o Burjaty v rámci ruské armády, či v rámci ruské armády „na dovolené“). Kontrolovali dokumenty, když jsme někam jeli autobusem nebo jsme se vraceli. Když jsme chtěli projet do města, kontrolovali každé auto. Teď už jsou pryč a můžeme jezdit, jak chceme.“
„Jednou jsme seděli v krytu, když město ostřelovali. Vypil jsem hodně vody a chtělo se mi na záchod. Seděli jsme tam asi dvě hodiny, já už chtěl jít, ale výbuchy nepřestávaly. Všichni se báli. Později si lidi už tak nějak zvykli a přestali si války všímat. Jestli by o válce pořád nemluvili ve zprávách, asi bychom na to zapomněli.“
Na otázku, zda může rozeznat po zvuku jednotlivé typy techniky:
„Můžu, když střílí grad, je to hodně výbuchů za sebou. Když střílí z děla, tak je to rána, pak dlouho nic než znovu nabijí a pak další rána.“
Dnes nás ještě čeká kulturní vsuvka, a to návštěva pivovaru v Severodoněcku. Následně se přemisťujeme do města Rubižne, kde nás čeká koncert, a po něm návrat na základnu do Svjatogorsku. Ale o tom až zase příště.
Článek zachycuje jeden z mých dnů strávených na Ukrajině a na Donbase. Pro ostatní dny, sledujte můj blog.
