Srpnové události mýma očima

Je důležité vědět, že rok 1968 jsem nezažil, přesto ale byl pro naší generaci nesmírně důležitý.

Nemohl jsem ho zažít, protože má maminka v roce 68 maturovala a v létě se s otcem teprve seznámila. No a za půl roku se brali a začali na mně pracovat. A ze mě se stalo klasické Husákovo dítě.

Rok 68 jsem během základní školy vůbec nevnímal a v doma se o něm vůbec nemluvilo. Asi jako všude, kde se v 70. letech vychovávaly děti. Aby se nic neprsklo ve škole, z čehož by mohly rodině nastat problémy.

V roce 1980 při volbách jsem se strašně podivoval, jaký účinek mělo puštění jednoho alba Marty Kubišové do obecního rozhlasu v den voleb. Kupodivu dohrálo celé. A já nechápal ten podiv. Pravda na malé vsi, ale dodnes si to pamatuju.

Až po příchodu na střední školu jsme se se spolužáky začali o toto téma zajímat. Opatrně samozřejmě. Začli jsme poslouchat po večerech Hlas Ameriky a Svobodnou Evropu. A tam už se informace získat daly. Je jasné, že z nás měli být uvědomělí občané a proto jsme toto téma probírali v občanské nauce. A tam jsme jednoho dne vyfasovali Poučení z krizového vývoje. Bylo nám jasné, že tohle strana a vláda nemohla myslet vážně, a že se tím v očích pamětníků totálně odepsala.

Ale po jistém uvolnění po nástupu Gorbačova i strana a vláda začla pomalu ustupovat z jimi nedobytých pozic. V roce 88 už spolužáci, někteří, čekali jestli to padne a jeli v srpnu do Prahy aby byli u toho. A já nejel nikam. Byl jsem na chalupě a večer 21. 8. ujížděl z chalupy navečer domů, abych viděl dokument čst o událostech před dvaceti lety, který se vysílal od 20. hodiny. Ale stejně to byla kravina a pravdy se člověk nedočkal.

Dnes již vím o hodně víc a stejně mi není líto, že jsem při tom nebyl. Líto je mi mrtvých a zmrzačených a raněných. A těch následujících dvaceti let v marasmu. Líto je mi ztracených iluzí většiny národa a všichni vědí, čeho ještě všeho.

Jinak to ale nešlo. Husák to v 69. čapnul, zahřímal na dubnovém plénu "Něch odpadně....." a bylo slovíno.

To "Poučení" mám ještě doma a už ho moc nečtu.