Jak Beneš dvakrát národu setnul hlavu

Sám Beneš líbal ďáblovi nohy, snahou se udržet u moci, kterou si uzurpnul pro sebe po květnu 1945.

Přijel na ruských tancích, přestože státním presidentem byl stále Emil Hácha, kterého trapně a uboze nechal chcípnout v pankrácké věznici.

Ale první setnutí se stalo v roce 38, kdy Beneš vydal rozkaz nebojovat. Přesto, že armáda byla na vrcholu a kupodivu se našly jednotky, které se okupantům nepoddaly a bojovaly. Sporadicky. Čest jim. Tím Beneš zasadil první ránu do československé mentality na několik dalších generací.

Tzn podvolíme se silnějšímu, budeme remcat a držet hubu. Šest let okupace by nebylo v podstatě tak tragickou dobou, ale byla to doba, kdy se tříbily charaktery jednotlivců. Po celou dobu okupace se na našem území nevyskytl ozbrojený odpor. Pomíjíme tedy britský. Jakákoliv podstata odporu byla eliminována. Navíc se po osvození vyskytly partyzánské skupiny, které začaly osazovat pohraničí a spolu s Revolučními gardami rabovaly a vyháněly místní obyvatelstvo v divokých odsunech místní majetné a nepohodlné německé Čechy. A navíc je vraždily.

Poláci na rozdíl od nás vyběhli proti okupantům na koních. Každému z nich bylo jasné, že je to marný boj. Čechoslováci na příkaz Benešův zbraně zahodili.Ne všude. Čest výjimkám. Třeba v Opavě.

A teď se dostaneme ke druhému setnutí hlav národu. Byl to Beneš, kdo kapituloval před Gottwaldem a moc mu předal. Byl vázán v Moskvě Stalinovi. Znárodnění těžkého průmyslu a volby v roce 1946 nastartovaly de facto socialismus u nás. Ale Beneš tomu nechal volnou ruku.

Tím hlavu setnul podruhé.

Takže pane Beneši, byl jste to Vy kdo z nás vytratil hrdost. Každý Polák se nám musí smát. Pošlapal jste nás na mnoho generací.

Národní hrdost bývá obnovena jen, když vyhrají hokejisté. Smutné.

Nebuďme hrdí jen když se nám to hodí.

Psáno za podpory kamaráda Vítka, jemuž tímto děkuji