Hózny kožený a Haus s hrázděnými zdmi

Je tomu skoro osm set let co byl do čekého neobydleného  pohraničí povolán první Němec či Rakušan

aby pomáhali zvelebovat zemi českou, která na své zvelebení v těchto krajích neměla dosti sil. Staletí naši spoluobčané německy hovořící obhospodařovali úhory a snažili se z půdy vydobýt své živobytí.

Přinesli si i svou kulturu, architekturu a tak bylo pohraničí mnoho staletí zvelebováno a využíváno našimi přáteli německy hovořícími. Dokázali z mála vydupat ze země mnohé. Sklářské huti, těžba dřeva, zemědělství na skoro neplodící půdě vysoko v horách. Dlouhé věky žili, plodili potomky a byli doma na svých gruntech. Mnozí z nich obohatili naši kulturu. Namátkou, Dietzenhoferové, Klostermann a mnoho dalších.

Pak se něco zlomilo. Přišla okupace a mnozí, ne všichni toto vítali. Mnozí volali k připojení k říši. Věděli, někteří, že je to cesta do pekel. A peklo nastalo nastalo po válce. Princip kolektivní viny a totální deziluze muselo býti strašným jhem. Nepíši tento článek jako oslavu vrahů a udavačů. Jen se snažím vzpomenout těch, kteří žili, pracovali, milovali na českém území stejně jako Češi. Žili jsme pospolu spoustu let a dnešní rozbroje jsou v myslích nás spíše překážkou.

Pokud mně hodláte napadat v principu kolektivní viny, klidně tak čiňte. I mí předkové byli totálně nasazeni v Drážďanech a z vyprávění vím, co znamená oslovení: "Sie tschechische Hure."

Možná by už měl nastat čas na jakési komplexní srovnání a uvědomění si pravdy.

K tomu nám dopomáhej Bůh