Downův syndrom. Rozdílné pojetí

Tento článek je pravdivý. A to tak, že by ani neměl být. Jenže je a to je na něm to smutné. Tak si představte.

S výše jmenovaným syndromem jsem se prvně potkal na konci 70. let v rodině. Prostě jedna z mých tet porodila holčičku. Diagnostika nebyla na takové výši jako dnes a tak o postižení netušili. Zjistili to po pár týdnech. A jednalo se jedno z nejhorších možných. Byli z toho oba rodiče doslova v šoku. Oba byli z věřících rodin a tak neexistovalo, že by dcerku dali do ústavu. Moc jsme k nim nejezdili, ale vím, že v roce 1982 už měli kompletně přebudovaný rodinný domek. A s holčičkou jen kříž.

Vím, že ona nemohla za to, jaká se narodila, ale celé příbuzenstvo jim drželo palce. A pomáhali jak se dalo. Moře slz proteklo polštáři, než se rodina dokázala smířit s údělem. Rodiče se starali vzorně a ostatní jim pomáhali jak to jen bylo možné. Mladí rodiče se tehdy zařekli, že další dítě už nebudou plodit, že by toho mohlo být víc než dost.

Jenže přeci jen byli mladí a časem mladá paní opět otěhotněla. Narodila se jim překrásná holčička. Dnes je z ní už také mladá paní a je to jedna z nejkrásnějších žen jakou jsem kdy viděl. Ahoj Leni.

Prvorozenou mají rodičové v péči dodnes a oba ač ještě relativně mladí, zešedivěli ba přímo zběleli.

Mají mou hlubokou úctu.

To je první případ. Ten druhý je otřesný. A je jen pro silné nátury.

Mladá, dnes 38 letá žena otěhotněla před šesti lety. Její těhotenství bylo v pořadí dvanácté. Z toho narozených dětí bylo šest. Přestože věděla ona i její kdovíkolikátý partner, že dítě bude takto postiženo, přesto se pro vidinu peněz rozhodla to dítě si nechat. Jenže u nich to bylo čistě jen ze zištných důvodů. Mladá paní totiž velmi ráda navštěvuje herny. Dítě ve společné domácnosti, spíše místnosti, kde žijí všichni - tedy dnes ona, její partner a sedm dětí, je pro ostatní vysloveně utrpením. Malý chlapeček, pokud nespí, vyžaduje neustálou péči. Pokud píši neustálou, myslím tím neustálou. Chlapec má snad taky jednu z nejhorších možných kombinací. Srdečními vadami počínaje a takřka totální imbecilitou konče. Jenže je to vyřešeno šalamounsky. Dítě hodili na krk 13 leté dceři. Starej se a hlavně nám dej pokoj. V televizi se sledují telenovely a maminka potřebuje klid. A hlavně jednou do měsíce poukázku na peníze. Musejí se neustále zamykat dveře na chodbu, to kdyby chlapec utíkal. To, že je chlapec ráno probudí tím, že tříme hovno v ruce a výhrůžně jím mává, je přecházeno s pochopením. To chápu také. Však i můj první případ dokázal během několika minut bez dozoru kompletně hovny vymalovat jizbu. Ale, to, že je dítě a takto postižené zvlášť, jen prostředkem k získání peněz na hru, to koušu fakt blbě. Je mi líto i té mlaďoučké holčiny, která tak přišla o dětství a od devíti let se musela starat o bratříčka. Ale prý se jí to jednou bude hodit.

Vím, co vás napadlo. Napadlo vás, že ta druhá je sociálně slabá. Ano je.

Tento článek není psán proto, aby poukázal na rozdílnost mezi bílými a Romy. Není a zkuste mi to někdo předhodit. Stejně bych psal, pokud by pořadí případů bylo obrácené.