Toto vyprávění je smyšlené. Jakákoli podobnost s tímto státem, jeho veřejně i neveřejně činnými osobami nebo nedávnými událostmi je pochopitelně čistě náhodná.
Bylo nebylo, je anebo není, v jedné krásné voňavé zemi žil byl velmi chamtivý muž. Neměl dobré srdce ani rozumnou mysl, ale byl mazaný a tvrdý a proto získal bohatství tak veliké, že byste větší po celé zemi nenašli. Postavil si krásný palác se spoustou služebníků, ovládl zem i mnoho poddaných a pořídil si zástup mrštných řečníků, kteří ho na každém kroku ujišťovali, jak veliký, mocný a moudrý muž se z něj stal.
Jenomže kdo vlastní až příliš mnoho, potřebuje stále víc. Muž se procházel po svém krásném paláci, kde mu zástupy sloužících dělaly pomyšlení, projížděl se po prosluněném kraji v krásných kočárech a cestoval do dalekých krajů, ale byl stále zasmušilejší a zasmušilejší. Lámal si hlavu jen nad ostatními a záviděl těm, kteří byli ještě mocnější a bohatší než on. Zášť mu nahlodávala srdce, pýcha oslepovala zrak a začal zapomínat, k čemu je vlastně bohatství dobré.
Když už jednoho dne byl jeho majetek opravdu nedozírný, pýcha mu zaslepila oči docela. Chtěl se stát největším, nejmocnějším a nejbohatším ze všech lidí na celém světě, děj se co děj. Přemýšlel mnoho dnů a nocí, jak by mohl své bohatství mnohonásobně rozšířit. A jednoho dne se rozhodl, že prodá celou zemi, aby jeho bohatství sahalo opravdu až od obzoru k obzoru.
Jenže prodat někomu celé království není jenom tak. V zemi totiž panovalo přesvědčení, že nepatří vládci, ale lidem, kteří v ní žijí. Proto bylo třeba vymyslet plán. Vybral si mezi svými poddanými toho nejpoddajnějšího s nejohebnějším hřbetem a tomu slíbil, že pokud na sebe vezme břímě pohledů všech lidí a vykoná všechno co mu udělí, daruje mu korunu, krásný starobylý dům, prebendy, pocty a poddané až do skonání věků.
Poddajný poddaný nadšeně souhlasil a pilně se chopil svého úkolu. Uchopil falešné žezlo, všude po království rozvěsil své honosné portréty a pořídil si do paláce velmi směšného šaška, který svou mluvou bavil lidi tak dobře a tak často, že na sebe strhával pozornost podobně skoro stejně jako nastrčený vládce. Lidé se smáli hloupostem linoucím se z paláce, až se za břicha popadali, jiní se zlobili na hloupé řeči, až se docela zapomněli dívat kolem sebe.
A chamtivý vládce tiše pokračoval ve svém plánu. Rozhlížel se po okolních královstvích a posílal posly k dalekým vládcům s nabídkami na odkoupení celé země i se všemi lidmi. Vybíral si jen ty nejhorší, jemu podobné, mazané, bezohledné a bohaté, zkrátka takové, kteří byli ochotni s ním obchodovat, jak už tak vrána k vráně sedá. Sliboval, že si kdokoli za dostatečný peníz bude moci v království dělat, co jen bude chtít. A tak vládci nebo jejich poslové přijížděli do království, kde je nastrčený král i jeho šašek nadšeně vítali, rozhlíželi se po ní a tiše s chamtivým vládcem vyjednávali o ceně, za jakou zemi pěkně pomalu, po částech a nenápadně koupí.
Několik lidí v království se přece jen nechtělo dát zaslepit a začali se proti pozvaným obchodníkům bránit. Ještě si pamatovali, jaké to bylo žít pod vládnou krutých, bezohledných vládců, proti kterým se nesmělo ani špitat, jinak se všem vedlo zle. A tak nastrčený vládce začal po zemi šířit strach. Strach z neznámého, ten byl odjakživa nejúčinnější. Aby se lid začal hádat mezi sebou, rozdělil se na mnoho částí a přestal sledovat opravdové nebezpečí, které se už začalo šířit od starých, dobře známých obchodníků s mocí.
Jak tahle pohádka dopadne? To zatím, milé děti, nikdo neví. Záleží jen na lidech v království, jestli si dobře vyberou. Rozum, šašky, svobodu, strach, odvahu, hádky, štěstí nebo vrány?
POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ
