Nepamatuju si data

Pátého prosince pojedeme navštívit rodinu. Babičku, dědu, tetu, strejdu, bratrance, sestřenici. Obvyklé prosincové kolečko. Zastavíme se taky za tátou. Máme ho po cestě. Jeho hrob.

Mám mizernou paměť na čísla.

Ne úplně na všechna. Něco si pamatuju. Že Mistra Jana Husa upálili v roce 1415 vím. Znám svoje telefonní číslo (jenom svoje), číslo domu, rodné číslo, některé narozeniny, piny s vypětím všech sil. Není toho moc, ale aspoň něco. S tím Janem Husem je to stejně zvláštní. Pamatuju si termín upálení katolického reformátora starý šest set let (ale přesně). Jestli mají budhisti pravdu, Mistr už stačil stihnout nějakých jedenáct dvanáct reinkarnací, pokud se rovnou nekoupe někde v nirváně. Termín starý šest set let znám. A nepamatuju si datum úmrtí vlastního otce.

Mám taky mizerný orientační smysl.

Naštěstí místo, kam odkládáme své mrtvé, je na ulici Hřbitovní. To se pamatuje dobře. Celá plocha se zvedá do kopce, na cestě odbočit vpravo, poznávací znamení krásný vysoký smrk. Ten je důležitý. Aspoň že trefíme. Viděla jsem ten šedivý kus kamenného špalku už mockrát. Ve zlatě vyražená jména členů rodiny, které jsem nikdy neviděla, kromě jednoho. Toho posledního. I na pohřbu jsem byla, ne že ne, a stejně si to nepamatuju. Po tolika letech. Pokaždé tam příšerně fouká, lhostejno jestli v létě nebo v zimě. Proč tam pořád tak fouká?

Mockrát jsem četla, že existuje spousta způsobů, jak si vylepšit paměť. Mnemotechnické pomůcky, asociace, meditace, dostatek pohybu, spánek. Mozek je úžasně důmyslné zařízení. Zpracuje neuvěřitelně fantastické množství podnětů, vytváří a odesílá tolik dat, že na zapsání jejich počtu by byla potřeba neskutečně dlouhá řada nul. Dokáže si zapamatovat prakticky cokoli, pokud chcete. Ale já nechci.

Nebo si stačí ten údaj prostě zapsat.

Není to o paměti, ale o vytrvalosti. Ještě pořád ho vytrvale čekám. Vždycky jsem byla příšerně paličatý tvor. Čekám, že se objeví v některých dveřích. Že ho znova uvidím, uslyším, čuchnu si k němu. Že budu moct zase jednou použít to oslovení. Už jsem ho neřekla tak strašně dlouho. Máte rádi rčení? Já si sice vždycky připadám jak teta Kateřina v Saturninovi, ale nechť. Předci měli v mnohém pravdu, slýchám to jejich "vidíš vidíš" přes rameno pokaždé, když mi někam nějaké úsloví sedne jak prdel na hrnec.

Naděje umírá poslední.

Pátého prosince pojedeme navštívit rodinu. Zkusím si to datum tentokrát zapamatovat.

Ale asi to nebude jednoduché.