Zamilovat se týden před dovolenou je krajně nepraktické. Karel měl přitom plán. Propracovaný a dobrý.
Plán na chvíle odpočinku. Pečlivě odvážený kulturní i společenský program pro vybrané dny. Plán na práci, ve volných dnech převlečenou a pečlivě nalíčenou jako koníček. Plán vzorný avšak nerigidní, vesele odpočinkový a letně uvolněný, s variacemi jak na prosluněné, tak na propršené dny, pünktlich, bravo!
A hovno z toho.
Už šestý den nervózně prsty okusuje kryt notebooku, Internet viděl celý dvakrát, ale obvyklé stránky ho zajímají jak mrtvého předpověď počasí a nové ne a nezaujmou. Týká se to i pornostran a to už je co říct. Protože tenhle typ neklidu je webem neuhasitelný. Musí se vybít s jedinou konkrétní osobou anebo odtrpět, čekací doba v obou případech čtyři až šest týdnů.
Karel celé dny čeká na zprávu.
Ano, jako idiot.
Program se pochopitelně snaží plnit, celkem zodpovědně se mu to i daří. Jenomže očekávaný pocit příjemné odpočinkové realizace se rozdrobí do vlasů hustého koberce u přátel, dřevěných divadelních prken, vrzavých parket galerií nebo nebo se sveze po linu pracovního koutu při každém smyku a prudkém odsunutí židle u stolku s notebookem, kde počet přijatých mailů hlásí nulu.
Nic.
"Seš idiot a můžeš si za to sám." Řekl si to pěkně nahlas, málem se poklepal na rameno, jaký že je šikovný chlapec, který přesně zhodnotil situaci. Ba ne, opravil se už v duchu, nejsem úplně blbý, jen jsem podcenil intenzitu, toť vše. Kdybych si na startu uvědomil, jak moc mě to spláchne, nerozehrával bych partii, která vyžaduje tolik trpělivosti.
Trpělivost.
Boha jeho.
Obvykle čekat uměl. Na pracovní záležitosti. Ovšem pouze na ty pracovní. Opatrně otevřel soubor se skladbami, i když věděl, že za chvíli je zas vyděšeně vypne. Od chvíle, co jí je poslal, se mu všechny jeho tóny slily do úpějících pazvuků. Před totální tvůrčí krizí ho chránilo jen vědomí současné absolutní neobjektivity.
Poslal. Mailem.
Kristepane.
Musím něco dělat. Ale co, proboha? Necítil se prázdný, jen zašpuntovaný. Hormony mu vřískaly do uší pisklavě a vytrvale, přehlušily melodie a k songům nepřibylo ani ukviknutí. Škrábal si sluncem spálené ruce a suchá kůže ho po šupinách bez rozloučení opouštěla. Spálit se k tomu všemu, co by ne. Nemusí mě svědit jenom představivost. Musím něco dělat. Jinak si tak maximálně zas vrazím její jméno do Googlu a budu civět na fotky.
Jako idiot.
Noc.
Karel si na uši narval sluchátka, spoje nesouhlasně skříply. Držte hubu, poradil jim dost nelogicky, protože vzápětí si napálil do uší dynamitové nálože Beethovena. Na plné pecky. Nikdy to nedělal. Hlídal si sluch žárlivě jak opatrná milenka, ale dneska už ne.
Šestý den, proboha.
Symfonie burácely jak podtržená lavina. Karel zavřel oči a nechal si před oči posílat obrazy. Dnes se jim nechce, jdou pomalu. Ale jdou. Nové, jiné než obvykle, pochopitelně. Špunty trochu povolily, nahodil pár obrazů na papír a překvapeně hleděl na slova. Slova? Odkdy? Imaginace mu házela obvykle rovnou noty, nejabsurdnější bylo, že i pod slovy si přesně uvědomoval, co chce hrát. Beethoven mu podrážděně zavřeštěl do uší, aby psal dál. Tak psal. A kreslil. Malůvky pološíleného dítěte. Rozbité imaginace rozstříknuté rozkoší po papíře.
Běs.
A jako bonus plný logiky.
Beethovena pořád v uších, vytrhl z notebooku myš, která mu zničehonic začala překážet hned vedle zápěstí. Přístroj si to zřejmě vyložil osobně, protože černá obrazovka se probrala k barvám a nasupeně vyhodila okno s chybovou hláškou v jazyce dat. Za ní otevřená mailová schránka s jedinou novou zprávou. A žádný zkurvený spam.
Bin
go.
Serval z uší sluchátka, Mistr se uraženě rozlil po podlaze. Civěl na obrazovku, cítil stoupající kocovinu a proti vší šestidenní logice se rozhodli mail nepřečíst.
Až ráno.
Pochopil, že jakýkoli text zprávy v tuhle chvíli způsobí leda tak další nervový výbuch, ale tentokrát by zřejmě notebook plachtil z okna, Mistr Nemistr. Slunce, které celý týden bylo buď kámoš, když zalezlo, nebo vůl, když zasvítilo naplno, pověřil svým vysvobozením. Pozavíral všechna okna kromě skleněného, které dal noci dokořán a zakopl do postele.
Usnul tam jako po víně.
Po probuzení to vzal smykem.
Čtyří řádky s nabídkou spolupráce a setkání.
Bin
go.
Karel do sebe hodil půllitr vody na ex, dalších pár litrů na kůži pod takřka studenou sprchou a zatoužil po kafi. Černá tekutina se proprskala kávovarem, radostí dostal chuť ji z výšky nalít na papíry pokryté noční tvůrčí abstrakcí. Samozřejmě ji vlil do hrnku. Papíry scvaknul sešívačkou jak ležely a celý ten škodolibě neuspořádaný vějíř strčil do police k ostatním nápadům, pečlivě srovnaným, hned nahoru. Plány.
Je čas.
Začal si promýšlet text odpovědi.
Je spousta času.
Sedmý den dovolené začal Karel konečně odpočívat. Jako bůh.
