Vnitřní dialog

Jakmile je dosaženo vnitřního mlčení, je možné vše. Metoda směřující k zastavení našeho vnitřního dialogu je stejná jako ta, pomocí které jsme byli nauční k sobě mluvit. Byli jsme tomu naučeni povinně a bez váhání. Stejným způsobem musíme vnitřní rozmluvu i zastavit. Povinně a bez váhaní. Svět lidí stoupá a klesá a lidé stoupají a klesají se svým světem. Bojovník se však do stoupání a klesání svých bližních nezapojuje. (Carlos Castaneda)

ol

Poslední dobou vnímám kolem sebe více a více lidí, kteří mluví nahlas. "Vnitřní ialog" u nich přerostl do takové míry, že nahlas mluví sami se sebou a se svými iluzemi.

Podmínkou prozření je naopak ZASTAVENÍ vnitřního dialogu. Vnitřní dialog je sekvenční mechanismus logické mysli, využívající naučené a společností vnucené software a memplexy.

Co se stane, zastavíme-li vnitřní dialog?

Zkusme na chvíli ZASTAVIT myšlení. Generujeme neustále myriády myšlenek, záblesků, podprahových kusů software, memů, a to za jediným účelem: ovládnout "svět", ze strachu, že nám "ublíží". Abychom opustili veverčí kolo iluzí, musíme mít v hlavě naprosté prázdno. Pokud to vydržíme dostatečně dlouho, stane se ZÁZRAK.

Zastavíme "dělání" světa. Přestaneme "myslet" a začneme vše vnímat jako "obrazy", které jsou doplněny o další rozměry - vnímáme multidimenzionálně.
Ztratí se sekvenční vnímání, zmizí slova, jsouce nahražena HOLOGRAMY. Zastavením světa (rozumějme, iluzorního světa, který generuje sekvenčně naše logická mysl) se napojíme na informační sběrnici Absolutna (=Vesmíru, Božstev, Nekonečna, Nekonečných Plání, jak je libo) a vnímáme "skutečný" svět ve své neskutečné rozmanitosti a rozlehlosti.

Zastavením světa však otevíráme pověstnou třináctou komnatu, a tak musíme být řipraveni čelit Pravdě, jejíž výzva je rovna smrti. Pravdě, neúprosné výzvě, ve které můžeme mít vše - jedině však, když o nic egoisticky neusilujeme.

Ocitneme se v rozšířeném stavu vědomí, které lze pracovně nazývat druhá a třetí roveň vědomí. Je to velmi přibližné, a ještě více osobní: pravda nejde přiliš klasifikovat, ani škatulkovat - jde jedině žít poté, co přijmeme Výzvu.

Žití se přijetím Výzvy však stane neustálou konfrontací - je však vědomou, a ne nevědomou (=utrpení). Pomocí neustálých konfrontací "rovnáme" všechny své části do pomyslného středu. Čím více jsme defragmentovaní, tím větší energetickou pákou působí jakékoliv vystředění (="chyba") od pomyslného středu plynutí bsolutna. Jak rád by se člověk mnohdy vrátil do "elektrárny" (Matrix I.), ale o již není možné. Existuje již jen nekonečná cesta vpřed; cesta, která nikdy nekončí. Jak smutně zpívali Queens: "Who wants to live FOREVER?" (Highlander I.)

A tak mnozí z nás zůstanou v laskavé něvědomosti, protože se bojí pohlédnout ravdě do očí. Budou dále cvičit v trenažéru jménem Maňáskov, dokud je to bude bavit", a dokud se nepřesytí prázdnoty vlastních iluzí.

Další poté, co zahlédnou jen nepatrný cíp Pravdy zešílí, a začnou sami sebe vydávat za Proroky, Mystiky, a Guruy netuše, že zahlédli jen nahodilý cár, přičemž Pravda je ještě mnohem hlouběji v nich samotných, a je ve své syrovosti mnohem, mnohem šílenější, než fragment, který si zbožštili v iluzi vlastního ega.

KDO vlastně jsme? KAM, a PROČ, směřujeme?

Nevymýšlejme si odpovědi - naše běsnící mysl na to nestačí.

Zastavme dělání iluze "světa" a tiše, velmi tiše naslouchejme.

Pravda, a všechny odpovědi, pomalu přicházejí...