Český samuraj na okresní silnici.

Silniční sebevrazi jsou neobyčejně vynalézaví... Stařičké Fabii končí technická, takže se musím vydat do dílny, kde ji důvěrně znají. Pár desítek metrů za mnou jede žena. Příměstská doprava večer nefunguje nijak oslnivě, vrátíme se vypůjčeným autem.

Cesta ubíhá rychle, ale raději nikam nespěchám. Slunce zapadlo před hodinou. Astronomové tomu říkají nautický soumrak a čekají na tu správnou černočernou tmu. Řidiči cedí skrz zuby nadávky. Není divu. Viditelnost je mizerná, takže si na silnici říkáte o malér. 

Jsem ve střehu. Okreska za moc nestojí, ale s tím se počítá.  Vyhýbám se kráterům ve vozovce. Občas nějaký vymetu. Podvozek zasténá, ale vydrží.

Najednou se přede mnou zjevuje nezřetelná silueta. Na poslední chvíli ho poznávám: český samuraj. Od japonského kolegy se liší řadou detailů. Nosí odlehčenou zbroj. Místo brnění má triko a krátké kalhoty. Chybí přilba Kabutó, luk i dýka. Dokonce nevidím ani meč, který je duší samuraje. Český samuraj má duše dvě- jede na neosvětleném kole.

Nutí mě k rychlé akci. Blinkr, pohled do zrcátka, oblouček. Během pěti minut potkávám další tři exempláře. Za největší odchylku od japonského vzoru považuji způsob provedení rituální sebevraždy.  Japonec preferuje seppuku (u nás tomu někdy říkáme harakiri).  Vkleče si rozpárá břicho, jeho druh mu zároveň setne hlavu. Jistota je jistota. Český samuraj s tím nedělá takovou vědu. Je mistrem improvizace. Počká až se setmí, vybere nepřehledný úsek silnice osázený vzrostlými stromy a skočí na neosvětlené kolo.

Dorážíme do cíle. Hrabu se z auta. Hanka zrovna zaparkovala. Zamířím k ní a ptám se: "Viděla jsi ty čtyři šílence?" .  "Myslíš ty cyklisty? Já jsem viděla jen dva. "  Zřejmě si ze mě utahuje, jenže co kdyby...Ráno jsem koupil noviny. Žádný sražený cyklista. No nic, jednou se vám to hoši povede. Možná už příště. Sudé pokusy bývají výrazně úspěšnější.