Ano, bude to o volbách. A opět po vás budu chtít, abyste na chvilku odhodili emoce a svoje přesvědčení a na věc se podívali z jiného pohledu.
Psal jsem tady v předchozím příspěvku o rozdělování národa současným prezidentem Zemanem.
V diskuzi na Facebooku mi bylo vytknuto, že jsem příslušník stáda a že si nechávám vymývat mozek “tzv. elitami”. Že přebírám názory někoho jiného nebo že volím tak, jak mi “radí” nějaké slavné osobnosti.
Pojďme se jen zamyslet trochu nad těmi elitami národa.
Všichni jsme nějací a v něčem jsme dobří, v něčem zase ne tolik dobří. A pokud někdo z nás je v něčem tak dobrý, že začne výrazně vyčnívat nad ostatními, lidé si ho začnou všímat. A pokud je opravdu výjimečný, stane se „taknějak“ elitou. Není na to žádná (podplacená) komise, nevyhlašuje to žádný časopis ani na to nejsou ankety. Elity se tvoří prostě samy. A na tom, být v něčem výjimečně dobrý, přece není nic špatného. Naopak - je to cool a je to obdivuhodné.
To, že názor takového člověka má pak pro mne, potažmo všechny občany, nějaký vliv je přece také pochopitelné. Jsme lidé, ale také pořád primáti - živočichové. A stejně jako ostatní zvířata se učíme hlavně vhledem. Děti pozorují svoje rodiče a podvědomě je napodobují. Není to škola, co nás naučí většinu věcí. Jsou to věci samotné, tak jak je okoukáváme. Elity se přirozeně ocitají v centru pozornosti a my je podvědomě napodobujeme. Náš největší idol by měl být (v ideálním případě) tatínek a maminka. Ale potřebujeme i jiné idoly a vzory. Všichni je potřebujeme a není na tom nic špatného a zaostalého. Není nijak jako moderní žít bez idolů a vzorů. Ani to není důkaz nezávislosti či vlastního názoru. Malí hokejisté milují a donekonečna okoukávají na youtube každý pohyb Jaromíra Jágra, mladí muzikanti zase sjíždějí staré nahrávky Stevieho Wondera. Malý Michael Jackson miloval Freda Astaira a snažil se napodobit jeho tanec. Některé jeho slavné videoklipy pak jsou vlastně skoro remaky starých Astairových filmových scén. Napodoboval ho tak dobře, až ho vlastně překonal a tím definoval svůj vlastní styl.
Není nic špatného na tom, mít nějaký vzor a vnímat jeho chování, názory a morální hodnoty. Je to lidské a přirozené.
Je však naše volba, kdo bude naším vzorem.
Současný prezident Zeman se chytře uchýlil ke znevažování našich národních elit, i proto, že většina z nich fakticky je jeho názorovými oponenty. Dokonce jim vymyslel demagogickou nálepku “pražská kavárna”, čímž umně využil i odvěké rivality mnoha měst s Prahou. Naoko se snaží zalíbit “prostým občanům” a vyzdvihuje “selský rozum”, který je ale zároveň mohutně masírován a pokoušen dezinformačními medii a marketingovými kampaněmi.
Ale přece naše národní elity se nikdy nad prostého občana nepovyšovaly. Neudělaly vlastně nic jiného, než že byly v něčem lepší než já a vy. Já se také cítím být tím “prostým občanem” – a když budu potřebovat pomoci, budu ji hledat od někoho, kdo je lepší a chytřejší než já. Věřte mi, že když půjdu na operaci, tak se budu vážně modlit, aby můj lékař i inženýři, kteří sestrojili jeho přístroje, byli nekonečně chytřejší a lepší, než jsem já.
Važme si lidí, kteří jsou lepší než my samotní. Važme si našich elit a vzorů. Protože díky nim, můžeme být lepší i my.
Zpátky k volbám. Pan Drahoš zdaleka není ideální. Prostě není, to víme! Ale já věřím, že když třeba udělá chybu, že se za ní dokáže omluvit. A třeba i tím málem pro nás může být vzorem.
