Na začátek bych chtěl napsat, že tento článek nebude radit, jak správně zaběhnout dlouhý běh v terénu. Nýbrž popíše moje pocity. Pocity ultramaratonského začátečníka. Také vám řeknu, jak jsem se k tomuto závodu dostal.
Co je to vlastně Ultramaraton? Ultramaraton je jakýkoliv běžecký závod, který je delší než klasický maraton (42,195km). A trail znamená, že závod se koná v terénu (v lesích, horách, po turistických cestách apod.…)
Rozhodně to tedy není jednoduché a lehké. Běžci se velmi trápí a do cíle je již vede pouze silné mentální odhodlání. Co mě tedy vedlo, že jsem se dnes zúčastnil tohoto náročného závodu?
V první řadě bych chtěl říci, že rád běhám. Ale nikdy to nebyl můj hlavní a nejoblíbenější sport. Spíše jsem ho provozoval kvůli tréninku. Až tento rok jsem se rozhodl, že se běhání budu více věnovat. Začal jsem tedy na asfaltu. Brzy jsem zjistil, že mám často puchýře a také mě začali velmi bolet kolena.
Vydal jsem se proto do specializovaného obchodu, kde jsem si pořídil dosti drahé běžecké boty (-s gelem pod patou, který utlumí každý došlap). Prodavač říkal, že tato bota odpustí každou chybu (až v budoucnu jsem poznal, jakou jsem tenkrát udělal chybu).
Moje první kroky tedy byly dlouhé a přes patu. Nohy mě stále bolely a puchýřů jsem se nezbavil, ale bylo to lepší, než mé staré boty. V tu chvíli mě ani nic nezbývalo, neboť jsem si říkal, že lepší boty zkrátka nejsou.
Na jaře tohoto roku jsem vyzkoušel první závod. Byl to závod na „pouhých“ 5km. Slovo „pouhých“ jsem dal do uvozovek, neboť v té době to pro mě byl strop. Nehledě na to, že 5km se běhá velmi rychle- oproti delším běhům. Ale zpět k závodu. Atmosféra mě velmi pohltila a já tehdy nemyslel na nic jiného. Za měsíc jsem se zúčastnil další 5tky a mezi tím jiných ještě kratších závodů. Dokonce jsem stál i na stupni vítězů (3. místo). V tu dobu jsem si myslel, že běhání mi bylo předurčeno.
Pak ale nastala změna. V závodech se mi přestávalo dařit. Nějakou záhadou nešlo udržet tempo. Nemohl jsem se namotivovat. Přišla pro mě zlá běžecká doba – do závodů jsem se musel nutit. Již od startu jsem to chtěl mít za sebou. A tak pro mně v půlce léta běhání skončilo. Šel jsem se proběhnout jen parkrát a na menší vzdálenosti.
A možná by to tak i zůstalo, kdyby nepomohla náhoda. Díky této náhodě dnes čtete tento článek. Vlastně ty náhody byly tři. První byl dar k narozeninám od mých kamarádů. Druhá kniha, kterou jsem dostal. A třetí nové boty na běhání.
První byl dar od kamarádů. Ti mi totiž dali pětiprsté boty. Zprvu jsem si říkal, co já s nimi budu dělat. Bylo mi jasné, že se v nich nebudu procházet po Praze (člověk má totiž takovou medvědí tlapu). Pak jsem si o nich něco přečetl a začal se znovu učit chodit (chůze přes špičku).
Knihu, kterou mi přítelkyně dala, byla o běhání. Dokonce jsem slyšel, že je to "Bible běžců"! Údajně po přečtení této knihy vyrazil ven i absolutní neběžec, aby naběhal nějaký ten kilometr.
Já ještě stále na běhání náladu neměl. Proto se mi tahle knížka číst nechtěla. Nakonec jsem se přeci jenom do ní začetl (možná proto, abych přítelkyni udělal radost). Kniha mě každou stránkou překvapovala čím dál víc. A než jsem dočetl poslední stránku, začalo se mi opravdu po běhání stýskat.
Poslední tečka byla nabídka bot od mého kolegy. Tyto boty byly úplně odlišné od těch, co jsem měl doposud. Neměli vůbec žádné tlumení.
Bylo rozhodnuto. Vracím se k běhání! Na silnici si nechám svoje první boty a do terénu ty nové.
A tak jsem znovu vyběhl. Běhání po špičce mi nedělalo moc velké problémy (díky tréninku v pětiprstých botách). A tak jsem za jedno odpoledne zaběhl v Kokoříně prvních 25km. Najednou mě zase běh začal bavit, ale závodit se mi nechtělo. Bál jsem se další ztráty motivace. Raději jsem po práci skočil do auta a vyrazil do Kokořínského dolu. Mé návraty byly vždy pozdě za tmy. Od bahna, unaven, ale velmi šťasten.
Jednoho dne jsem vyrazil v mých starých botech. Najednou byl cítit ten neuvěřitelný rozdíl! Jako bych plaval po silnici. Odraz nebyl vůbec dobrý. Po doběhnutí byla noha samý puchýř a začalo mě opět bolet koleno. Rozhodl jsem se tedy velmi rychle a na běhání používám už pouze jedny boty (jak na asfalt, tak do terénu).
No a v září jsem se zúčastnil svého prvního maratonu. Běželo se mi pěkně, počasí přálo. Až ke konci jsem pocítil únavu. Tak tedy první maraton jsem zaběhl v čase 3:40. Měl jsem radost i za přítelkyni, která v ten den zaběhla svůj první půlmaratón (také s krásným časem).
Během neuvěřitelné chvilky jsem z 5km závodů přešel k maratonu. Jak je to možné? Vždyť jsem od léta nezesílil, ani jsem netrénoval. A najednou po měsíci maraton. Na jaře by mě ani ve snu takový scénář nenapadl. Maraton pro mne vždy byla meta natolik svatá a vzdálená. Vždy jsem říkal,“ třeba někdy v budoucnu“. A najednou tato „běžecká maturita“ byla za mnou.
Po maratonu mě čekal další krásný závod. A atmosféra mě znovu pohltila. Tentokráte na Vysočině. Byl to nádherný 12km trail. Umístil jsem se pěkně a závod si neskutečně užil.
Jednoho dne přišel kamarád, abych s ním zkusil Trail ultramaraton. V první chvíli mě napadlo, jestli to není trochu brzo. Jestli nepřeceňuji svoje síly. Nakonec jsem si řekl, že když jsem zvládl 42km tak nějakých 54km mě také nezabije (kdybych jen tušil…).
A najednou jsem stál dnes ráno v 5:00 na startu. Začalo odpočítávání 5-4-3-2-1 START!!! A já se vydal do lesů Krušných hor.
První metry vedly vesnicí do kopce. Zde se stohlavý dav trochu roztrhal. Pak přišel asi 4km kopec s asi 600M převýšením mimo jakoukoliv stezku. Běžci zpomalili a já se zařadil do svítícího vláčku, který jako had mířil k vrcholu. Za hodinu od startu jsem sbíhal z vršku, měl jsem v nohách teprve 7km. Cesta nás vedla znovu dolů do údolí a já věděl, že brzy poběžím do kopce.
Druhý výběh na vrchol byl namáhavější. Byl jsem celý mokrý, o botách ani nemluvím. Ty byly plné bahna a vody. Na 20. kilometru při kontrole jsem se dozvěděl, že patřím mezi první tři!!! Ale také tam jsem čelo „pelotonu“ rychle opustil.
Pak znovu začal seběh. Na 22.km přišla první a nečekaná křeč do nohy. Musel jsem úplně zastavit a nohu rozhýbat. Po chvilce jsem znovu vyrazil, to už mi patřilo 7. místo. Za chvíli jsem byl opět dole a čekal mě další výběh. Tentokrát byl kopec táhlejší. Nebyl tak prudký, ale zato byl delší.
Na 31. kilometru jsem byl znovu na vršku. Tento poslední dlouhý výběh mi vzal mnoho sil a já už byl velmi unavený.
32. km znovu přinesl křeč, která se pak ještě jednou vrátila. Od 32. -41. km přišla velká krize. I do mírnějšího kopce jsem musel jít. Naštěstí tento úsek vedl spíše dolů a tak jsem mohl běžet. Nohy mi ztěžkly, jakoby se zdvojnásobila gravitace. Byla mi zima a motala se mi hlava. K poslednímu občerstvení jsem jen taktak doběhl. Do cíle v tu dobu zbývalo ještě dlouhých 14km. Najedl jsem se, napil se čaje a koly a neurčitě vyrazil dál. Najednou se tělo přepnulo do úplně jiného režimu (i když spíše bych řekl, že se vypnulo). Plácal jsem nohama a pomalým poklusem „užíral“ kilometr za kilometrem. V tu chvíli jsem už věděl jaký je rozdíl mezi maratonem a ultramaratonem.
Ani nedokážu popsat to, na co jsem myslel a jak probíhaly poslední kilometry. Vím jen, že jsem zdolal ještě dva vrcholy, když jsem stanul na vyhlídce. Do cíle zbývaly poslední 3 kilometry z kopce. Nohy mě bolely, ale nakonec jsem přeci jenom unaven, ale s úsměvem na rtech doběhl.
V cíli jsem byl s časem 6:48 jako jedenáctý.
Teď vím, že bych si tu cestičku k ultramaratonům měl ještě chvíli prošlapovat.
Jsem sice unavený a malátný, ale také šťastný a hrdý.
Závěrem bych chtěl poukázat na fakt, že se ještě za opravdového ultramaratonce nepovažuji. Neboť tento závod byl součástí dalších dvou. Dnes večer někteří nejdrsnější pokračují nočním během a zítra celý seriál završí. Celkem naběhají více jak 160km. Já vím, že dnes bych jistě nedokázal vyběhnout dál, jsem rád, že jsem došel domů. Takže přátelé, klobouk dolů!!!
Na závěr:
Trasa byla dlouhá 54,33km
S převýšením 2034m
Moje průměrná rychlost byla 8km/h
Čas: 6:48´54,6
