V rodinné vile, v Průšové ulici, byla nalezena mrtvola mladého muže, který však není majitelem vily. Muži bylo asi třicet let a měl na sobě tmavý společenský oblek. Z vily se podle majitele nic neztratilo, pouze v koupelně bylo rozbité zrcadlo…
Na místo nálezu jsem byl povolán ráno chvíli poté, co jsem přijel na služebnu. „Kód patnáct v Průšově ulici. Na místě je jedno tělo,“ ozvala se vysílačka položená na stole. Sakra, to si ani nestačím vypít moji ranní kávu, pomyslel jsem si. Vydal jsem se na cestu přemýšlejíc kdo mohl být zabit. V Průšově ulici byly výstavní vily, v nichž bydleli nejbohatší lidé ve městě. Jako první možnost mě tedy napadlo to, že se mohlo jednat o loupežnou vraždu.
Když jsem však přijel na místo, zjistil jsem, že případ tak jednoduchý nebude. Vstupní dveře byly neporušené, okna byla zavřena. Vše se zdálo být tak, jak by mělo být. Pouze v obývacím pokoji seděla na pohovce služebná, jejíž vzlykot napovídal tomu, že se ve vile odehrálo něco hrůzostrašného. „Je v koupelně,“ řekla mi pouze. Vydal jsem se tedy do koupelny ve druhém patře podívat se, co se stalo. Mezi dveřmi ležel na zemi na zádech asi třicetiletý muž, který u sebe měl doklad totožnosti na jméno František Novák, bytem na Jelením kopečku. Měl na sobě tmavý společenský oblek a v ruce svíral papírek. Oči měl vytřeštěné, očividně jej muselo něco hrozivě vylekat. Podíval jsem se po okolí. Veliké zrcadlo nad umyvadlem bylo rozbité, na zemi ovšem nebyl sebemenší střípek.
Vrátil jsem se do obýváku, abych položil pár otázek služebné. Mezitím však už přijel i majitel vily, kterého jsem se rozhodl taktéž vyslechnout. Jako první jsem si však vzal stranou služebnou, která už na tom byla lépe než při mém příjezdu. Začal jsem s pokládáním otázek.
„Vy jste objevila tělo?“
„Ano, když jsem přišla ráno jako obvykle, abych poklidila, když pan Hrabáček odjel do práce,“ odpověděla a znovu se rozbrečela.
„Vstupní dveře byly neporušené?“
„Jo, byly zamčený.“
„Nepřišlo vám něco divného? Cokoliv,“ řekl jsem s důrazem na poslední slovo. Popravdě řečeno jsem však nějakou konkrétní odpověď ani neočekával.
„Ne. Vlastně… Jo, přišlo mi, jako bych prošla nějakou studenou mlhou…“
„Studenou mlhou?“ Myslel jsem si, že si nedokáže pořádně v šoku urovnat pocity.
„Ano, ráno bylo teplo, ale stejně jsem si vzala na sebe bundu, protože jsem byla minulej tejden nachlazená. Ale jakmile jsem odemkla hlavní dveře a vstoupila do chodby, tak jsem ucítila chlad. Takovej zvláštní. A přišlo mi, jako… Jako kdyby…“ Nedořekla. Místo toho, aby dokončila větu, se znovu rozbrečela.
Snažil jsem se ji utěšit. „Povídejte dál.“
„Vy byste mi ale asi nevěřil.“ Třásla se.
„Ale věřil.“
„Dobře. Přišlo mi, jako kdybych prošla nějakým duchem. Já vím, je to hloupost, ale byl to takovej divnej pocit, jako když procházíte něčím nehmotným a ono se to na vás dívá. Bylo to strašný.“ Znovu se rozbrečela.
„A co jste udělala dál?“
„Něco mi pořád říkalo. Jdi nahoru, jdi nahoru. V koupelně něco uvidíš. Připadalo mi, jako kdyby mi to říkalo to, čím jsem prošla. Tak jsem tedy poslechla a šla se podívat nahoru, co to mám vlastně uvidět. Nevím, co jsem čekala, ale bála jsem se. Přesto jsem byla i zvědavá. A měla jsem nepříjemný pocit. Co když se stalo něco stalo? Z koupelny vycházelo modrý světlo. Otevřela jsem dveře a pak…“
Znovu nedořekla. Ani nemusela, pochopil jsem. To, co jsem viděl sám, mnou také otřáslo. A to u kriminálky pracuji již několik let a viděl jsem spoustu vražd. Ovšem to, co jsem viděl dnes, si budu i já pamatovat do konce života. Což teprve chudák ženská, která se s něčím podobným setkala očividně poprvé?
Šel jsem tedy vyslechnout i majitele vily.
„Pane Hrabáčku, jak jste se o incidentu dozvěděl?“
„Volali mi z kriminálky vaši kolegové, že mám jet domů. Že tu došlo k vraždě,“ odpověděl celkem logicky.
„Mohl byste mi říct, zda se něco ztratilo?
„Ne. Všechno tu je tak, jak tu bylo ráno když jsem odjížděl do práce. Víte, dělám ve stavebnictví a tak dokud je ještě teplo, tak stavíme co to jde. Zakázky se jen hrnou.“
„Mrtvý měl u sebe legitimaci na jméno František Novák. Znáte ho?“
„Ne, tohle jméno jsem v životě neslyšel.“
Nejpodivnější ani nebylo to, že jsem mezitím zjistil, že dotyčný na uvedené adrese nikdy nebydlel. Daleko podivnější bylo to, že podle pitevní zprávy podstoupil operaci páteře, která se běžně neprováděla. A zemřel na rozsáhlé vnitřní krvácení doprovázené celkovou destrukcí vnitřních orgánů. Ovšem cizí zavinění se dá podle pitevní zprávy jednoznačně vyloučit. Spojil jsem se proto s předním českým chirurgem, jenže po rozhovoru s ním jsem byl ještě zmatenější. Tento léčebný postup prý neexistuje, teprve se o něm uvažuje. Měl jsem první stopu. Vlastně neměl. Jak jsem se mohl chytit toho, že byl operován postupem, který neexistuje? Jak zjistím, kdo ho operoval? Nemohlo to způsobit to vnitřní krvácení, na které zemřel? A jak se dostal do koupelny vily pana Hrabáčka? Tyto otázky mne pořád trápily, leč jsem na ně neměl žádné logické vysvětlení.
"Třebas ho unesli ufouni nebo je to muž z budoucnosti," rozesmál se kolega, když jsem mu odpoledne svůj případ bez konce vyprávěl. Také jsem se rozesmál. Pak mě ale napadlo, co když má pravdu? Jenže jak to dokázat? Stroj času neexistuje a existence mimozemšťanů potvrzena není. Obrátil jsem se na bývalého spolužáka, který po studiích odešel do Spojených států a zabývá se teoretickou fyzikou. Zajímal mne především stroj času.
"Víš, stroj času by sestrojit možné bylo. Všechno totiž, co má svoji hmotnost či energii, prohýbá ve své blízkosti prostor i míjení času. Pokud se nechá obrovský kus hmoty rychle rotovat, začne bičovat časoprostor kolem sebe tak, jako rotující kávová lžička za sebou táhne v hrnku kávy kávovou pěnu. Čím hustší je hmota a čím rychleji se pohybuje, tím více se časoprostor zakřivuje; může se dokonce stát, že se čas zakroutí tak, že už neprobíhá v nekonečné linii od minulosti do budoucnosti, ale vznikne z něho kruh. A pak už stačí pouze jít kolem této smyčky a vrátit se do libovolného bodu v historii," řekl.
"Takže, čistě teoreticky, pokud by v budoucnosti sestrojil někdo stroj času, mohl by se dostat do dnešní doby?"
"Pravděpodobně ne. Cestovat by šlo pouze ze vzdálenější budoucnosti do méně vzdálené budoucnosti, ovšem pouze v tom časovém úseku, v němž byla vytvořena časová smyčka. Za ni, a tedy do dnešní přítomnosti, by cestovat možné nebylo," začal znovu vysvětlovat. „Ale pokud by byl sestrojen na jiném principu, cestovat časem by šlo pravděpodobně i do vzdálenější minulosti,“ dal mi znovu naději.
Ovšem prokázat, že to byl muž z budoucnosti, se mi nikdy nepodařilo a případ byl odložen. Podle mého názoru, ve kterém mě utvrdil jeden odborník na danou problematiku, zemřel při nepovedeném cestování v čase. Při tom došlo ke zhroucení celého organismu. Ovšem říct to veřejně, lidem by se to nemuselo líbit. Jenže oni neviděli tu mrtvolu...
