Pokus o absurdní pojetí dramatu na téma Setkání s historickou osobností.
Vinci: "Ecco, i můj poslední vynález mi vyšel." (rozhlíží se kolem sebe) "Cazzo! Kde to k čertu jsem?" (kolem Leonarda prochází slečna) "Ola, damigella!" (slečna se zastavuje a otáčí se) "Buon giorno, damigella. Promiňte, že vyrušuji, ale mohu se vás na něco zeptat?"
dívka: "Jo, ale rychle. Nemám čas, spěchám."
Vinci: "Kde to jsem?"
dívka: "Cože?"
Vinci: "Kde to jsem? Jaké se píše léto Páně, jak se nazývá tato vskutku nádherná krajina?"
dívka: "Koukám, že jste spad snad z višně, ne? Jste utekl z blázince?"
Vinci: "Z blázince? Co jest blázinec?"
dívka: "Blázinec. Ústav pro duševně choré. Pro magory. Pro blázny. Lidi co si o sobě myslí, že umí lítat. A vy tam jistě také patříte, už jen podle toho oblečení. Kde jste ho vyhrabal?"
Vinci: "Damigella, nyní jste mě urazila. Já létat skutečně umím a do žádného ústavu pro choromyslné nepatřím. Vždyť jsem ani do této chvíle nevěděl, že něco takového existuje. A to oblečení, co mám, to jest dle poslední firenzské módy."
dívka: "Firenzské?"
Vinci: "Firenzské. V mnoha jazycích se též říká mému městu Fiorentina."
dívka: "Co jste proboha za blázna?"
Vinci: "Leonardo da Vinci."
dívka: "Promiňte. Já jsem vás nepoznala."
Vinci: "To nevadí. Stane se. Můžete mi nyní tedy říct, kde to jsem?"
dívka: "V Česku. Ehm... Boemica."
Vinci: "To vím, chtěl jsem se. Ale kde přesně? A jaký se píše rok?"
dívka: "V Bílině. A je rok 2009."
Vinci: "Sakra. Jak daleko je Praha?"
dívka: "Asi osmdesát kilometrů."
Vinci: "Hrome. Jaký způsob dopravy nyní preferujete?"
dívka: "Jezdíme auty. To jsou... Jak to popsat. Kočáry co jezdí bez koní."
Vinci: "Vážně?" (udiveně) "Jak je to možné?"
dívka: "Mají motor."
Vinci: "Exidus ist dubio est. Chci říct, že výsledek toho všeho je značně nejistý. Sám vím, jak to chodí. Ale kam mohou až všechny vynálezy dospět?"
dívka: "To nevím..."
Vinci: "To neví nikdo. Když jsem se pokoušel vynálézt helikoptéru nebo padák, dost lidí se mi pouze vysmívalo. A teď je to běžné, co?"
dívka: "Ano."
Vinci: "I když jsem byl vždycky proti válce, vynalezl jsem i nějaké bojové stroje. Kulomet, tank či dělo. To už je ve vaší době ale překonané, nebo ne?"
dívka: "Ona je překonaná už i helikoptéra. Helikoptéry se sestrojují již přes sto a plně funkční jsou asi sedmdesát let. Ale překonaly je letadla, hlavně proudová. To jsou oceloví ptáci schopni překonat vzdálenosti mezi kontinenty."
Vinci: "To je vskutku zajímavé. A co ty zbraně? Ty jsou překonány jak?"
dívka: "Je to zajímavé, ale není to vše. Lidé už dokonce vysílají asi padesát let dokonce své stroje do vesmíru a létají tam i sami. Už byli před čtyřiceti lety dokonce na povrchu Měsíce."
Vinci: "To jsem si nikdy ani nepomyslel, že to bude kdy možné."
dívka: "Sice je to drahé, ale možné. I když si někteří lidé myslí, že to není pravda a že je to takhle jen narafičené."
Vinci: "A když bychom se vrátili k těm zbraním...?"
dívka: "Promiňte, jsem vám ani neodpověděla. Ty vaše zbraně jsou překonané různými pulsními děly, ale co je nejhorší, používají se i chemické a biologické zbraně."
Vinci: "To je co?"
dívka: "Chemické zbraně jsou různé bojové plyny, lidem po nich třeba i slézá kůže, dělají se jim puchýře na plicích, dusí se. Umírají strašlivou smrtí. Naštěstí v boji se dnes ty nejhorší z nich používat nesmějí, alespoň oficiálně ne. A biologické zbraně? To jsou různé bakterie a viry, které se používají v boji."
Vinci: "To je strašné!"
dívka: "Ano, je to strašné, ale horší než to, že tyto zbraně mají armády, je to, že je mohou získat celkem snadno i teroristé. A použít je proti civilnímu obyvatelstvu."
Vinci: "Nechápu."
dívka: "A jo, pardon. Jsem si neuvědomila to, že patrně ta slova znát nebudete. Teroristé jsou lidé, kteří promyšleně a organizovaně útočí proti civilnímu obyvatelstvu. A buď to může být za pomoci biologických nebo chemických zbraní nebo použitím klasických výbušnin. Vždycky ale chtějí zasáhnout co nejvíce lidí, vyvolat paniku a dosáhnout tak svých požadavků. Někdy se ale taky spokojí jen s únosem. Mají širokou škálu metod."
Vinci: "To tak nějak chápu. A to civilní obyvatelstvo je tedy co? Patrně to budou lidé stojící mimo armádu?"
dívka: "Přesně tak. Jsou to lidé, kteří nezasahují do probíhajícího válečného konfliktu, ale v širším významu jsou to všechny osoby, které nespadají pod pravomoce armády."
Vinci: "Takže jsou nejzranitelnější a proto si je teroristé vybírají za své oběti, pokud to dobře chápu."
dívka: "Ano. Ale když bychom se měli vrátit ještě k těm zbraním, tak vůbec nejhorší zbraně, co dosud byly vynalezeny, naštěstí teroristé k dispozici nemají."
Vinci: "Co je to za zbraně?"
dívka: "Atomové a vodíkové bomby, kterým se taky někdy říká H-bomby. Atomová bomba byla zatím použita při vojenské operaci naštěstí jen dvakrát, ale obě bomby zabily dohromady čtvrt milionu lidí."
Vinci: "Proboha! Vždyť Řím má necelých padesát tisíc obyvatel! Tedy, alespoň v době odkud přicházím..."
dívka: "V posledních sto letech se počet lidí na celé planetě zešestinásobil. Dnes jsou města s padesáti tisíci obyvateli docela hojná. Padesát tisíc lidí žije i tady v nedalekých Teplicích. A samotnej Řím má přes dva a půl milionu obyvatel."
Vinci: "A to se dokáží všichni uživit?"
dívka: "Ano. Zemědělství je dnes daleko výnosnější než bývalo před pěti sty lety. Na menší ploše zemědělské půdy se vypěstuje o hodně více zemědělských plodin než dříve. A díky tomu, že se v zemědělství používají i stroje, v něm může pracovat i méně lidí než dřív."
Vinci: "A co dělají ti ostatní?"
dívka: "Buď pracují v hospodářství, takže ty stroje mohou vyrábět. Ale také v chemickém průmyslu, který je dnes hodně důležitý, neboť chemikálie jsou obsaženy ve všem, dokonce i v jídle..."
Vinci: "Vy jíte jídlo s chemikáliemi?" (udiveně)
dívka: "Jistě. Potraviny se pak tak rychle nezkazí. A chemikáliema se také hnojí. Jsou ale i lidé, kteří se tomu vyhýbají a stravují se biopotravinami, které se pěstují bez zásahu chemikálií."
dívka: "A abych to dořekla... Dost lidé také pracuje ve školství, na úřadech, ve vědě, v cestovním ruchu a jiných oblastech."
Vinci: "Co je cestovní ruch?"
dívka: "Posledních několik desetiletí lidé zcela propadli touze poznávat svět. Tedy, přesněji řečeno, tu touhu má lidstvo od nepaměti, jenže nyní poznávat svět mohou všichni lidé a nejen pár jedinců jako dříve. A tak se tisíce, ba dokonce miliony lidí z ciziny ročně vydávají k nám do Česka na památkami. A naopak my zase jezdíme k moři."
Vinci: "K moři? Copak vy nevíte, jak vypadá voda? Nebo proč k němu jezdíte?"
dívka: "Koupat se v něm."
Vinci: "Tomu nerozumím. Vždyť to vypadá, že jste od mé doby urazili hodně velký skok dopředu. Ale vždyť i my jsme se proboha mohli někde vykoupat, buď v lázních, nebo v nějakém potoku. A nemuseli jsme kvůli tomu jezdit k moři."
dívka: "Jenže my k moři jezdíme za rekreací. Odpočinout si. Jinak voda nám teče vodovodními kohoutky až přímo do domů."
Vinci: "Zajímavé. Vskutku velmi zajímavé. Až se vrátím do mé doby, tak něco podobného se pokusím zrealizovat i u nás. Děkuji velmi za inspiraci."
dívka: "Nemáte zač. Je mi vážně líto, ale já už budu muset jít."
Vinci: "Děkuji za vše, co jste mi řekla."
dívka: "Nemáte zač, rádo se stalo."
(dívka odchází a Leonardo da Vinci spouští stroj času a vrací se zpět do své doby)
