Na ukázku dávám svoji povídkovou prvotinu, kterou jsem napsal v době, kdy jsem se nudil. Tak prosím, směle do čtení. P.S.: Budu rád, když v komentářích napíšete svůj názor na tuto prvotinu. Děkuji.
Po okresní silnici jelo hustým lesem červené auto. Markéta Pospíšilová, se ten den rozhodla udělat si příjemný výlet do okolí městečka, kam se před týdnem přestěhovala z jižních Čech. K tomuto kroku se rozhodla proto, že se už chtěla ve svých devatenácti letech osamostanit od rodičů, se kterými žila na venkově. Jelikož neměla žádný partnerský závazek, nic ji nebránilo v tom, aby se přestěhovala na druhý konec republiky.
Jak pozvolna přibývaly ujeté kilometry, stále více myslela na příjemného souseda Marka, se kterým se seznámila hned druhý den po svém příchodu do města a který se ji velice líbil. Jak si všimla, tak to nebylo jednostrané. Je to pochopitelné, protože po ni muži vždy toužili. Její tmavě hnědé vlasy ji padaly na ramena a musela nosit čelenku, aby ji nezakrývaly krásné hnědé oči, která zdědila po své mamince.
Aby ukrátila čas do doby, než si s Markem vyjde dnes večer na skleničku do vyhlášené restaurace poblíž ulice, ve které oba bydleli, chtěla poznat přírodu v okolí. Zdálo se ji to jako velice dobrý nápad a proto dopoledne vyrazila.
Za jízdy se kochala přírodou, která byla trochu jiná, než na jakou byla z domova zvyklá. Přeci jen strávila dětství na Šumavě a tak byla zvyklá spíše na lesy, zatímco zde byly spíše rozkvetlé louky. Přeci jen, květen se již hlásil mocně o slovo a to se na přírodě kladně podepsalo.
Najednou auto sebou cuklo a zůstalo stát. Markétu to vytrhlo z letargie, do které upadla. „Co si teď počnu,“ pomyslela si. Motoru nerozumněla, protože to považovala do této doby za zbytečnost. Myslela si, že s motorem se ji nikdy nic stát nemůže. A to přesto, že řidičský průkaz měla teprve dva týdny.
Rozhodla se, že zavolá mobilním telefonem do autoopravny a také tak učinila.
„Dobrý den, autoservis Oprav auto, s.r.o. Přejete si?“, ozvalo se po vytočení čísla autoservisu, který byl dvě ulice od baráčku, ve kterém bydlela..
„Dobrý den, u telefonu Markéta Pospíšilová. Při projíždce se mi rozbilo auto. Mohli by jste sem, prosím vás, poslat automechanika?“
„Bohužel, náš automechanik šel před chvílí domů. Zavolejte zítra ráno. Přeji příjemný zbytek dne,“ odpověděla Markétě do telefonu sekretářka firmy a zavěsila.
„Baba protivná,“ pomyslela si Markéta. „Co si teď počnu?“ Její situace byla o to horší, že v lese začala padat tma. Rozhodla se tedy umístit výstražná trojúhelník tak, jak je to učili v autoškole, pro případ, že by jelo v noci kolem jiné auto a zamkla svůj vůz. Poté se vydala zpátky k samotě, která byla kousek od místa, kde ji auto vypovědělo službu.
Když došla k samotě, na vozovku již padala černočerná tma. Markéta sebrala i díky tomu, že si všimla rozsvíceného světla v okně v prvním patře, veškerou odvahu, přišla ke vstupním dveřím a zaklepala.
„Kdo je tam,“ ozval se po chvilce za dveřmi hluboký mužský hlas.
„Dobrý večer. Promiňte, že vás vyrušuji takhle pozdě večer, ale kousek odtud se mi porouchalo auto a já nevím co s ním. Volala jsem do servisu, kde mi zvedla telefon nějaká nepříjemná ženská a poté, co mi řekla, že automechanik už odešel domů a ať zavolám zítra, zavěsila. Jsem zoufalá. Mohla bych prosím vás tady do rána přespat?“ Markéta byla zoufalá.
Dveře se po chvilce otevřely. Stál v nich chlapík středních let, měl lehce prošedivělé vlasy a na jeho postavě bylo vidět, že sportu rozhodně neholduje. Alespoň ne aktivně. „Tak pojďte dál. Můžete přispat nahoře v pokoji pro hosty.“
Zvenku vypadala budova v dezolátním stavu a nebýt situace, která nastala, nejspíše by se bála se k budově přiblížit v obavě, že by se na ni mohl chatrný barák zřítit. Zevnitř to však bylo mnohem lepší. Ve vstupní hale byly na podlaze dlaždice a na zdech visely obrazy. Když šla Markéta kolem nich, všimla si, že na většině obrazů je vyobrazena krajina.
„To je tady z vokolí,“ řekl muž. „Není to nic zajímavého. Být vámi, jdu spát. Je pozdě a zítra byste měla ráno zavolat do toho servisu,“ dodal. „Ukážu vám cestu. Pojďte za mnou.“
Markétě nezbylo nic jiného než ho uposlechnout a vydala se za ním do druhého patra, ve kterém byl pokoj pro hosty. Oproti tomu, co cestou viděla, byl pokoj pro hosty ve skromnějším provedení. Pod oknem stál stůl s jednou dřevenou židlí a lampičkou, po pravé straně měla postel, naproti které byla skříň. To bylo kromě obyčejného světla na stropě a koberce veškeré vybavení pokoje.
„Pěkný pokoj,“ řekla však ze slušnosti hostiteli, který ji však neslyšel. Byl už pryč. Zavřela tedy dveře od pokoje, zevnitř je zamkla na jeden západ a chtěla si lehnout do postele. Svlékla si džínsové kalhoty a mikinu, ovšem když si sedla na postel, lekla se a ihned vyskočila. Sedla si do něčeho lepkavého.
Šla k vypínači a rozsvítila světlo. Až nyní si všimla toho, čeho si předtím nevšimla. Na posteli byla zasychající krev. Obrátila tedy deku a jelikož ta nebyla ze druhé strany potříštěná krví, uspokojilo ji to, šla zhasnout světlo a lehla si na ni.
Chvíli přemýšlela, od čeho ta krev na posteli je. Nic rozumného ji ovšem nenapadlo.
Po půlnoci vzbudil Markétu divný zvuk. Jakoby byl někdo v prvním patře. Částečně ze zvědavosti a částečně z obavy, že se do domu mohl vloupat zloděj, si oblékla kvapně svlečené oblečení, a po špičkách seběhla ze schodů o patro níže. Vypadalo to, jakoby zvuk vycházel z kuchyně.
Šla k ní.
Z kuchyně viděla tlumené světlo.
Dveře byly pootevřené.
Pomalu je pootevřela ještě více, aby viděla, co se v kuchyni děje. A vzápětí hrůzou strnula.
Ten celkem příjemný hostitel porcoval na kuchyňské lince maso. Ovšem co ji vyděsilo byl fakt, že to nebylo zvíře, ale člověk! Rychle si dala do souvislosti obraz, který nyní spatřila, a krev na pokrývce v pokoji pro hosty. Už věděla, čí krev to byla! Věděla, jaký ohavný zločin se chvíli před jejím příchodem udál v tomto domě!
Chtěla rychle, ale nenápadně zmizet. Radši poběží k autu a zavolá policii, než aby zůstala v domě s bestiálním vrahem! Hlavou se ji honily logické myšlenky, jenže tělo reagovalo zcela jinak.
„Ty zrůdo! Volám policajty,“ zavřeštěla na překvapeného řezníka a začala šmátrat rukou v kapse u kalhot, ve které měla mobil. Mezitím se však vrah z prvotního šoku vzpamatoval.
„To nestihneš. Než to uděláš, tak tě podříznu jak slípku! Neměla jsi sem chodit,“ řekl chladným hlasem tlouštík, popadl ze stolu kudlu a rozeběhl se ke dveřím. Markéta si toho všimla a dala se na úprk.
Pouze v ponožkách vyběhla ven a běžela se schovat do lesa. Ovšem těsně za ní běžel i vrah. Markéta se po něm ohlédla a v tu chvíli zakopla o kořen. Spadla. Tlouštík ji chytil za ruce a chtěl ji zabít, ovšem ona se nedala a využila toho, že chodila do kursu obrany, využila jedné z mnoha rad a kopla ho kolenem do rozkroku. S bolestivým výkřikem ji pustil, čehož využila a dala se znovu na úprk.
Po chvilce, která ji však připadala jako věčnost, doběhla do nedalekého městečka na policejní služebnu, kde zburcovala policisty z letargie. Ti se po chvile vyptávání rozhodli jet na místo, k němuž jim Markéta popsala cestu. Když přijeli, našli podivného majitele oběšeného ve vstupní síni a v prvním patře objevili pozůstatky Františka K., který byl celostátně hledán za zpronevěru devatenácti milionů.
