S odstupem pár hodin a po uklidnění emocí jsem sepsal názor na středeční kvalifikační zápas Česko - Slovinsko. Nutno říct, že jsem z předvedeného výkonu doteď rozčarován.
Více než patnáct tisíc diváku sledovalo utkání. Ovšem gól si zakoieeli jen jednou...Lukáš Vojtich
Ve středu jsem patřil mezi patnáct tisíc nešťastníků, kteří spatřili přímo na stadionu zápas české reprezentace se Slovinskem. Bohužel, člověk je od přírody optimista a tak jsem věřil, že horší než proti Polsku to býti již nemůže. Jenže také bohužel je člověk tvor omylný a já jsem se hrubě spletl.
Když jsem přijel dvě hodiny před zápasem ke stadionu, sotva jsem zaparkoval auto. V okolí bylo už našlapáno. Pln optimismu jsem se vydal k press centru počkat na kolegu, aby mi předal jeden výtisk zápisu o utkání a já se tak mohl dozvědět před výkopem sestavu. Při čekání jsem se zapovídal s jedním slovinským fotografem, který mě ubezpečoval, že určitě vyhrajeme. Na to, že máme problémy s obrannou fází a i s útokem ovšem neřekl nic, natož na naše problémy se záložní řadou.
Bude chytat Zítka! To byla první informace, když jsem se konečně dočkal zápisu. Ale jo, pomyslel jsem si. Lepší než kdyby měl chytat nedoléčenej Čech... Rozloučil jsem se a šel jsem si sednout na své místo, na východní tribuně. Třináctá řada... Snad to nebude nešťastné číslo, smál jsem se, když jsem si kupoval před chvílí lístek. Měl jsem obavy, že už jich moc nebude, nakonec jsem si mohl vybrat jak sektor, tak i řadu. Úplně nahoru se mi nechtělo, dole bych nic moc neviděl, takže jsem se spokojil se zlatou střední cestou. Půl hodiny před výkopem dorazili i moji sousedé. Jaké bylo moje překvapení, že ač se jednalo o Slovince (otec s odrostlým synem), fandili oběma týmům, nejen "svým".
První poločas byl nic moc. Spíše nic než-li moc. "Vyhoď toho Pospěcha", "Co to tam proboha zase ten sparťan dělá?", "Ty vole, proč nehraje Grygera místo tohohle šaška?" a další podobné výkřiky zněly z hlediště častěji, než povzbuzování. Nebylo se však ani příliš co divit, protože Zbyněk Pospěch opravdu kazil i jednoduché přihrávky. Zdatně mu však sekundoval i kapitán Ujfaluši, za kterého musel Rozehnal hasit nejeden požár v obraně. Nedařilo se ani Jankulovskému či Jarolímovi, Rajnoch byl prakticky v prvním poločase neviditelný. Jediný Sionko, Baroš a Fenin se trochu snažili, leč nebylo to nic platné, neboť nedostali od spoluhráčů kloudnou přihrávku. Největší aplaus tak v prvním poločase slyšel Zítka za svoje vyběhnutí z branky, když dosprintoval mimo vápno míč mířící zcela evidentně na rohový kop a odvrátil jej dlouhým odkopem do autu, ze kterého hrozilo daleko menší nebezpečí. Kromě tohoto zákroku se předvedl i v dalším průběhu první půle, když zneškodnil dvě nebo tři nadějné příležitosti hostů.
Během čekání na poločasovou klobásku jsem přemýšlel, co by mohl trenér Rada s týmem do druhé půle udělat. Napadlo mě, že by možná nebylo od věci stáhnout chybujícího Pospěcha a poslat místo něj Grygeru, jehož centry by mohly být rozhodující. Nebo místo nevýrazného Plašila poslat od začátků druhé půle Šírla. Či stáhnout Jarolíma a místo něho dát do hry třetího útočníka Vlčka, který by poté hrál na pravém kraji zálohy falešné křídlo, Sionko se přesunul na levý kraj středové řady a Plašil do středu? Když však vyběhli hráči do druhé pětačtyřicetiminutovky zjistil jsem stejně jako ostatní přítomní, že trenér v sestavě žádnou změnu neudělal.
Sice domácí i tak vstřelil branku, dovolím si ale tvrdit, že byla hodně o štěstí. A o nedůrazu jednoho ze slovinských obránců. Jinak po celou druhou půli jsme až do příchodu Šírla, kdy se hra o něco zlepšila a zpřesnila, hráli stejně jako před přestávkou.
Jásat nad vyhranými třemi body a tvrdit, že všechno je v pořádku, nelze. Pokud by mi nebylo líto vyhozených peněz a projetého benzinu, odjel jsem ze stadionu po pár minutách první půle. Ještě v životě se mi nestalo, abych přepnul fotbalovej zápas na jiný program, proti Polsku se mi to "povedlo". A to jsem vždy vydržel i u zápasů typu Kladno-Zlín. Jenže i to, co jsem ze zápasu proti Polsku viděl, byl balzám na duši oproti utkání se Slovinskem.
Jenže co s tím? Podle mého názoru musí národní tým nejen omladit, ale musí hrát hráči mající formu. Pozvánku by místo Slepičky měl pro duel se San Marinem dostat Tomáš Necid, místo záložníka Kladrubského klidně útočník Bednář. Povolat místo Kováče Suchého a místo v poslední době v nevýrazné formě hrajícího Ujfalušiho Brabce, který je momentálně nejlepším stoperem v české lize. A do záložní řady povolat taktéž Otepku, neboť je třeba kreativního záložníka. A zkusit tyhle hráče v zápase proti San Marinu, se kterým můžeme hrát klidně na tři obránce a tři útočníky.
