Dlouho jsem se vzpamatovával z jedné věci, která se mi stala. Vím, že si všichni budou myslet, že se to nestalo, ale já vím, že tomu tak není. Jak to vlastně celé bylo?
Barabizna, ve které jsem zažil neuveritelné...Internet
Každý den jsem musel projít kolem toho starého polorozbořeného domu. Pokaždé jsem přidal podvědomě do kroku, ale nikdy se nic zvláštního nestalo. Věděl jsem však, že jednou ta chvíle přijde a já zažiji něco zvláštního. To se mi také jednou skutečně stalo.
Jednou jsem šel po půlnoci pěšky domů z narozeninové oslavy. Normálně bych si pravděpodobně zavolal taxíka, jenže byla teplá noc a já si chtěl provětrat hlavu. Byl jasný úplněk. Když jsem procházel kolem polorozpadlé barabizny, něco upoutalo mojí pozornost. Všiml jsem si ve druhém patře rozsvíceného světla a obrysu postavy schované za zataženým závěsem. Nepamatuji si, že bych tam dříve někdy někoho viděl, proto jsem se lekl. Vlastně nikdy nikdo nikoho v onom baráku neviděl již několik generací. Když jsem ale byl malým chlapcem, vyprávěla mi babička o tomto místě jednu pověst, která se k domu vážě od druhé světové války. Dříve v něm podle mé babičky žil pootmek židovského rabína Rabi Löwa, ovšem když jsem se o to později zajímal a pátral v archivech, nikdy jsem na žádnou spojitost mezi naším městečkem a slavným rabínem z doby Rudolfa II. nenarazil.
"Po svém prapředkovi Rabi Löwovi byl Max Schwarz Židem a jak to u nich bývá, byl i bohatý. Max Schwarz však nebyl kupcem, ale vědcem. Mezi lidmi se tehdy mluvilo, že prý byl blízko objevení elixíru mládí i lektvaru, který oživoval mrtvé a živé měnil v kámen," vyprávěla mi jednou babička. "Než však stačil něco skutečně objevit, dozvěděl se o něm Adolf Hitler a chtěl pomocí jeho objevů ovládnout svět živých i zemřelých. Ještě před podepsáním Mnichovské dohody se však Max Schwarz nejspíše o Hitlerově přísně utajovaném záměru, o kterým mělo vědět jen pár lidí, zmínil a ze dne na den zmizel neznámo kam. Příslušníci SS, kteří pár měsíců po Schwarzově zmizení prohledali nejen barák, ale celé okolí našeho tehdy ještě malebného městečka, nic nenašli a zanedlouho proto odešli."
To vše jsem z vyprávění dobře věděl, přesto - anebo právě proto - mě nyní postava za oknem upoutala. Kdo to je? Neví něco o Schwarzovi? O jeho údajných objevech? Byl jsem však docela unaven a chtělo se mi spát, proto jsem myšlenku na to zjistit odpovědi na mé otázky zamítl. Ušel jsem však sotva pár kroků, když mě někdo chytil za rameno. Otočil jsem se. Nikde nikdo. To je divný, pomyslel jsem si. Šel jsem dál, když jsem znovu pocítil něčí ruku na rameni. Polekaně jsem vykřikl. "Kdo je to?" Nikdo se neozval. Nikdo nebyl vidět. Bál jsem se.
Tichem noci se ozval najednou jasný hlas. "Vrať se!" Dal jsem se na útěk. "Říkám, vrať se!," zahřměl strašidelným tónem děsivý hlas, který však měl v sobě i cosi tajemného. Chtěl jsem utíkat dál, jenže mé nohy se najednou samy od sebe zastavily. Proti mé vůli jsem se vydal zpět k barabizně. Chtěl jsem utéct, jenže nešlo to, nohy šly samy jakoby je někdo vedl. Křičel jsem o pomoc, ovšem nikdo mě neslyšel. V hrůze jsem se podíval na Měsíc. To, co jsem uviděl, mě vylekalo ještě víc. Byl krvavě rudý.
Snad po sto letech, ne-li dýl, jsem došel ke vstupním dveřím. Zblízka vypadal dům vážně hrozně, ba až strašidelně. Tmavě hnědé vstupní dveře byly vyšší a širší, než je tomu obvyklé. Neměly kliku. Neměly ani klepadlo. Začal jsem si je se zájmem prohlížet doufaje, že tím alespoň nebudu tak myslet na můj strach. Hrozný strach. Dveře se však najednou z ničeho nic otevřely a já zůstal stát úžasem. Zatímco venku vypadal barák hrozivě, vnitřek byl útulný. Vážně tady nikdo nebyl přes šedesát let? Nikde nebyla ani pavučinka, ani smítko prachu. Vstoupil jsem tedy dovnitř. Stále jsem se bál, jenže zároveň mě začala přepadat znovu i zvědavost. Šel jsem rovnou do místnosti, ve které jsem předtím viděl světlo a tajemnou postavu. Když jsem po starém dřevěném točitém schodišti vešel do druhého patra, hned jsem věděl, kam mám jít. Z otevřených dveří vycházelo světlo do chodby.
Třásl jsem se znovu strachy jako osika, přesto jsem vstoupil do místnosti. Byla celkem útulně zařízená. Naproti dveřím bylo okno se zataženou záclonou, nalevo byla knihovna a napravo křeslo a krb s hořícími poleny. Ať už je to za mnou, pomyslel jsem si. Pln nedočkavosti, ale i strachu jsem pomalu přibližoval ke křeslu. Cítil jsem strach, jaký jsem v životě ještě necítil. Uteč, napadlo mě. Máš ještě čas, problesklo mi hlavou. Bylo už pozdě. Přistoupil jsem.
Co mě však překvapilo, nikdo v něm nebyl. "Kde jste?," vykřikl jsem z pln hrdla a bázlivě se rozhlížel po mísnosti. Nikdo však neodpovídal. Nikdo kromě mě v ní totiž nebyl. Křeslo znovu upoutalo moji pozornost. Až nyní jsem si všiml, že jsou na něm položeny staré knihy. Dal jsem je na stranu, vzal si jednu z nich a začal ji prohlížet. Když jsem se začetl, zjistil jsem, že jejím autorem je Max Schwarz.
Po přečtení všech knih jsem pochopil. Schwarz byl muž z budoucnosti, jehož úkolem bylo zastavit Hitlera ještě před nástupem k moci. Ovšem mezi pro něj primitivním obyvatelstvem se cítil jako bůh a začal se tak také chovat. Naštěstí si včas uvědomil, že sešel z cesty a jediným způsobem bylo zajistit, aby někdo se o celé věci po čase dozvěděl a dokázal mu odpustit. Knihy na téměř sedmdesát let uvedl do stavu neviditelnosti a až nyní se zhmotnily, když šel kolem baráku člověk, který mu mohl odpustit. Když jsem šel kolem baráku já. A já mu odpustil...
