Ze zápisků průvodce na zámku: Hlasový klid

Když nás chtěl zklidnit, hrál jeden náš profesor na gymnáziu na lítostivou notu. "Ztište se! Nezničím si kvůli vám hlas, který živí mě a mé děti." Slyšíte dobře. Učitelství nechápal jako předávání

vědomostí nebo životní zkušenosti, nýbrž jako hlasové cvičení. Pro nás žáky to bylo podivné a pro učitele zase přirozené. Jeho skutečně živil hlas.

Já to poznal jako zámecký průvodce na svátek Jana Husa. Šel jsem ten den čtvrtou prohlídku.  I když při takové vytíženosti my průvodci většinou přepínáme na autopilota, maximum bývá pět prohlídek, chtěl jsem zrovna tohle provádění říct i něco extra, a to svým typickým překotným tempem. Což se mi stalo osudným. Nacházeli jsme se právě uprostřed Rytířského sálu na dohled dveří vedoucích do mého oblíbeného Tapetového pokoje. A v tom se mi jako špejle při výkladu zlomil hlas. Uprostřed věty jsem začal chraptit a zbytek prohlídky se odehrál v napůl skřehotavém, napůl tlumeném hlasovém režimu. U Katky, své nadřízené, jsem se po přehlídce informoval, jak řešit ztrátu hlasu. Ona se mě zase zeptala, jestli si dělám srandu. No, následující dva týdny moc srandovní nebyly.

O den později jsem dal jednu menší prohlídku, abych následně pověsil letní brigádu v rámci zotavené na dva týdny na hřebík. Jenže jak to tak bývá, svět vám dopřeje klidu jen málokdy… A já se bránil, ó bránil. Volá mně babička. S veškerým sebezapřením nenavolím „přijmout“. Dělám tedy, jako by o mně i nadále svět nevěděl, neměl vědět. Svou milovanou "babču" jsem neviděl a neslyšel celý měsíc. A protože kombinace mobilem volající babičky se rovná zázraku (většinou volá z pevné linky, což je drahé), a já mu nemohl přitakat zmáčknutím zeleného tlačítka, proklínal jsem zradu svých hlasivek.

Nastěhujete se do Častolovic jen proto, abyste mohli provádět na zámku. A ejhle – během druhého týdne ztratíte hlas. Proklínal jsem život a pil popradský čaj od slovenského spolubydlícího z Prahy s příznačným názvem Pozitívna myseľ.

Úplně jsem se odstřihl od lidí a komunikace.

Vpádu světa, který se mi nyní zdál být  přeplněný hlukem, potažmo jeho překřikováním, jsem se bránil zuby nehty. Jako vysokými hradbami jsem se obklopil tlustými stěnami průvodcovského bytu a nedovolil si ani ceknout. No co byste neudělali pro své zdraví, co byste neudělali pro svůj hlas. Svět o mně neví, protože na něj nemůžu promluvit. Svět mě nechá na pokoji. Dokud se mi hlas nevrátí.

Jenže jak už to tak bývá, svět, místo aby se řídil našimi představami, je ovládán náhodami. A některé dokážou překvapit.

Známí, manželé z městečka Slaný mezi Prahou a Kladnem, se tou dobou náhodou usnesli, že mě navštíví v mém dočasném působišti – Častolovicích. Zrovna ten den (ten den!) se náhodou rozhodli, že se na zámku objeví. Pro ně to znamenalo překlenout vzdálenost 182 km. Neohlášeně, na tajňačku, jen tak. Že to bude překvápko. Že mi tím udělají radost.  A než jsem mohl vyzjistit, co a jak, už bylo pozdě.

Jitka v 11:00 volá, já to neberu. Jitka píše, já pozvolna odepisuju. Jitka píše rychleji, já v antikomunikační náladě prokrastinačně navrhuju konverzaci nechat na večerní chat. Jitka zakončí: „A nechceš aspoň sejít na nádvoří?" What the fuck? V cukuletu opouštím zabarikádovaný průvodcovský byt a vrhám se k silnici – do světa hluku a rámusu, jejž nepřekřičíte. Jako němý a k mluvení nezpůsobilý jsem mu byl vydaný na milost a nemilost. Vmžiku mě obejme slamák, zpoza něho se vynoří Jitka, a Honza mi podává ruku.

To odpoledne jsem si svou hlasovou indispozici léčil pěkně na sluníčku u rybníka v zámeckém parku ve společnosti dvou skvělých lidí. Na vše jsem přikyvoval, případně primitivní „řeč“ nuancoval pantomimou pro začátečníky, dokud jsem ze sebe nevyloudil šepot. Rozkecat se, když nemůžete ani pípnout, trvá věčnost. Šeptání je fuška.

Úplně se to otočilo. Místo abych tvrdě pracoval, jsem měl volno. Místo abych se jako pacient a rekonvalescent oddával vzteku a sebelítosti, užíval jsem si slunečné pohody. A to jako introvert patřím k lidem typu C. S. Lewise: mám sklon k tomu, nechtít být rušen a tendenci stahovat se do své ulity. Ponoření do myšlenek hledáte a hledáte a nakonec zjistíte, že "nikdo není doma". Uvědomíte si, že vystrčit z ulity růžky může být děsně fajn. Nevím, jak vy, ale já si v takových chvílích pobrukuju půvabný (a pravdivý!) Puškinův verš „Miluji vše, co kolem vře, / samotu nenávidím…“ Vyrušení ze samoty jsou bezva.

A večeře v Besedě, doprovázená selfiemi (Jitka pohotově vytáhla smartphone), se vydařila taky. Sami na večeři nezajdete. Byl to skvělý den, přestože začal katastrofou. Den návštěvní, den společně stráveného času.

Byl to skvělý den, i když jsem v příštích dnech musel indispozici přeléčit kalciovou injekcí a dithiadenem. Zjistili mi totiž otok hlasivek. A Jitka a Honza kvůli mně ani nenavštívili častolovický zámek; neviděli mě „v akci“, neměli tu možnost. Ale žádné podmiňování: zázraky se nedějí dennodenně. I den naruby může být skvělý den.