O Letnicích aneb O církvi II

V minulém článku, který provázela plodná diskuze, jsem se věnoval rozšířenému názoru „Bůh – ano, církev – ne“. Tento víkend je vhodná doba pokračovat. Málokdo totiž ví, že v neděli 31. května křesťané slaví třetí 

nejvýznamnější svátek, jímž je Seslání Ducha svatého neboli Letnice. V některých zemích jsou Letnice dokonce státním svátkem. Mám na mysli Nizozemsko a Belgii, kde občané díky svatodušním svátkům („Pinksteren“), mají den volna. Co je však historicky nejdůležitější: Letnicemi si křesťané připomínají zrod prvotní církve. 

Když Ježíš z Nazareta zemřel na kříži, byla to pro apoštoly tragédie. Věřili, že s Ježíšem se v Římany okupovaném Izraeli obnoví království. Místo toho byl jejich mistr v nespravedlivém soudním procesu odsouzen k popravě ukřižováním, vykonané římskými vojáky. Pro prvotní učedníky to musela být doba velkého strachu. V myslích jim bezpochyby probíhaly myšlenky jako: co když se něco podobného přihodí i nám? Není proto divu, že se až na apoštola Jana, stojícího u kříže, rozutekli a porůznu se schovávali. Celá věc musela být zvláštnější pro tu okolnost, že jejich milovaný mistr byl usmrcen v době největších židovských svátků – Velikonoc, kdy do Jeruzaléma proudily davy poutníků. Židé v nich slavili vyjití z egyptského otroctví pod vedením Mojžíše, takzvanou „paschu“ (přechod). Bylo toto načasování Ježíšovy smrti projevem Boží vůle?  

Křesťané vedení Biblí věří, že reformní kazatel z palestinské Galileje Ježíš Nazaretský, byl Boží Syn, tedy sám Bůh, který vkročil do našich lidských dějin. Jeho ukřižováním evangelijní příběh sice vrcholí, ale rozhodně nekončí. V pravém slova smyslu Ježíšovým umučením na jeruzalémské Kalvárii teprve začíná. A v konečném důsledku trvá dodnes. Jeho konečné rozuzlení proběhne v životě každého z nás.

Kristus Pán totiž násilnou smrt z rukou Římanů „přežil“, přestože ji přijal. Ono ‚přežít smrt‘, které bez věčného života není možné, Bible nazývá vzkříšením neboli zmrtvýchvstáním. Není zvláštní, že apoštol Pavel se nijak zvlášť nezajímal o Ježíšův pozemský život? Takový paradox lze přijmout jen díky velikonoční neděli, na niž se vztahuje vyznání „třetího dne vstal z mrtvých“. Ježíš byl umučen, usmrcen a následně oslaven zmrtvýchvstáním. Na to, že Ježíš žije, zapomínají často i křesťané. Ale jak napsal papež František v exhortaci Christus vivit: "On je, on žije." Důsledkem Velikonoc není, že Kristus před dvěma tisící lety byl, nýbrž to, že dnes je. 

Bez uvedené souvislosti, kterou jsem jen nastínil, nelze pochopit ani vznik prvotní církve. Vzrušující novozákonní události následovaly jedna za druhou v této posloupnosti: 1) Ježíšovo ukřižování; 2) 40 dní jeho zjevování; 3) Ježíšovo nanebevstoupení; a 4) Letnice neboli seslání Ježíšova Ducha, kdy apoštolové vyšli do ulic.

Jak tedy vznikla církev? Starožidovské Velikonoce, slavené 50 dní před Letnicemi, měly pro Izraelce nesmírný význam. Ztělesňovaly jakousi národní obnovu, kdy se malému kmenu Izraelitů podařilo uprchnout ze zajetí ve velmoci starověkého Egypta. Ve starožidovských Letnicích původně nešlo o Božího Ducha. Izraelci v oné době děkovali Hospodinu Bohu za úrodu, protože hebrejské Letnice byly svátkem ukončení sklizně, jakýmisi dožínkami.

Jedenáct apoštolů, Maria i sám Ježíš byli hluboko vrostlí do starobylého náboženského prostředí Palestiny doby přelomu letopočtu. Neudiví tedy, že znovushromáždění učedníci, kteří se setkali se vzkříšeným Ježíšem (J 20, 19-29; Sk), se, jak se vzdá, po umučení svého mistra rychle vzchopili a spolu s Ježíšovou matkou Marií se modlili, „setrvávali v modlitbách“ (rozuměj: vedli niterný rozhovor s Bohem). Něco bylo ve vzduchu! A skutečně, poté, co Ježíš odešel k Otci, sestoupily podle 2. kapitoly Skutků apoštolů na učedníky ohnivé jazyky, fyzikální podoba Božího Ducha, a ti jakoby v inspiraci začali mluvit cizími řečmi, přestože je neovládali. Došlo k jazykovědnému zázraku.

V našem vykořeněném prostředí je velice nesnadné tomuto rozumět. Není třeba hned vše přijmout za své. Ale mít aspoň přibližnou představu je dobré. Naše kultura přes původ našich svátků již nikdy nebude znovu křesťanská. To, že kdysi křesťanská byla, však je fakt. Kdo dnes ví, jaký je rozdíl mezi Dušičkami a svatodušními svátky, když kořenem obou pojmů je duše?

Pro mě osobně je přelom května a června, kdy se blíží doba první senoseči, nejhezčí částí roku. Křesťanské Letnice velkou měrou napomáhají silnému, i když jakoby neuvědomělému svátečnímu pocitu. Člověk se v letničním mystériu hrouží do hlubšího kulturního vědomí a podvědomí, širšímu, než je jeho úzce ohraničená a leckdy ubohá existence. Navíc zážitek Seslání Ducha svatého se děje každý rok, když biskupové v katedrálách pomazáním olejem udělují převážně mladým lidem biřmování, svátost křesťanské plnoletosti.

Katecheté vtipkují, že Letnice jsou takovým diskriminovaným křesťanským svátkem, protože nemají nějakou jasně danou podobu, kromě sobotní noční mše, takzvané vigilie. Duch Boží je však nespoutaný, vane, kam se mu chce. Ježíš lidi nenechal samotné, dal jim svého Ducha Utěšitele. A takto vybavené je zve na hlubinu.