Kouzlo dvacátého století: Nad novým filmem Woodyho Allena

Ve snímku "Půlnoc v Paříži" jsme mohli vidět siláckého Hemingwaye, dvorného Fitzgeralda, baculatou Gertrudu Steinovou a další představitele ztrácející se generace. Kromě ztracených jsme v něm mohli obdivovat neztraceného Picassa, býčího Dalího a Buñuela s broukem v hlavě. Nalezneme v novém Allenově filmu obdobnou podívanou, když se odehrává taktéž jako Půlnoc ve 20. letech 20. století a taktéž ve Francii? Nějaký obdobný výkvět umělců a osobností užívajících si zplna hrdla života? Ano i ne? Ano!

Německý filosof Gadamer sice prohlásil, že největším zážitkem jeho života byla třicetiletá válka 20. století, čímž chtěl říct, že meziválečná doba (1918-1939) ve skutečnosti nebyla obdobím bezstarostného, barevného, šťastného, kvetoucího života, jak nám to přijde z dobových filmů a z dědičných představ o sladké Paříži, nýbrž množstvím chabě zavázaných ran paranoika, jež pod svými fáči spíše mokvaly, než se hojily – přesto se rádi "Kouzlem měsíčního svitu" necháváme přesvědčit o opaku, necháváme se unést. Že moře jižní Francie bylo tak nádherně azurové? Ano! Že berlínské spiritistické stolečky byly v roce 1928, ačkoli již polity pivním pučem, zcela prosty nacismu? Ano! Že z dnešního pohledu nudná magie byla magická? Že nakyslí, sarkastičtí a ještě ke všemu skeptičtí pavouci jako kouzelník Stanley Taplinger, protagonista Měsíčního svitu, byli přitažliví pro krásné nevinné Američanky ražení Holly Golightlyové, jakou je Sophie (čteno s  „í“ na konci, takže to vypadá jako něžná přezdívka)? Ano! Ano! Ano! Kdo také by se pořád, den co den pitval ve věčných nepostižitelných, nerozřešitelných, nerozjasnitelných, neopodstatněných a iracionálních hříších historie. Bylo toho už dost na střední škole, že ano.

Kdo má pravdu, dějiny, nebo hra?

Woody Allen si hraje a my mu to svým esejem nechceme kazit, neboť slyšte slyšte: „Hráč, který jedná proti pravidlům nebo se jimi neřídí, kazí hru. Kazit hru je něco docela jiného než hrát falešně. Falešný hráč předstírá, že hraje hru, a zdánlivě uznává čarovný kruh hry. Hráčská společnost mu jeho hříchy odpouští snadněji než tomu, kdo kazí hru, protože ten rozbíjí sám její svět. Tím, že se vymyká hře, odhaluje relativnost a křehkost světa hry, do kterého se s ostatními na nějaký čas uzavřel. Bere hře ilusi…“ (Huizinga: Homo ludens) A my chceme hrát podle pravidel, chceme si hrát na 20. století. Co je tu vůbec subjektem, nositelem hry? Fantazie, fantazie Woodyho Allena si hraje. Chceme hrát hru svou fantazií. Jaká je bytnost fantazie? Od Vančury víme, že těkavá. Jakým je tento příspěvek. Možná, že se kultura Evropy v roce 1939 nějak zřítila, možná nakrásně i padla. Jelikož ale hra je samotnou základnou kultury, sama se nemohla nijak propadnout: co nestojí, to nepadá, za protektorátu po Böhmen und Mähren chodilo spoustu anekdot.

Kdo kazí hru, „bere hře ilusi“. Je zvláštní, že pohled na prázdnoprázdné noční planoucí nebe v přítomnosti falešné hráčky Sophie vlastně pro zatrpklého Stanleyho nepůsobí planě útěšně. U Sophie si Stanley uvědomí, že potrhané hedvábí jeho života je stále hedvábím. A v tu chvíli se stává Pygmalionem a v klání celého filmu získává převahu.

Plnost života nepíchla. Dějiny jsou hravé. Někdy lze mít i štěstí.