Jednoho absolventského večera

Tak jsem oslavil dokončení vysoké školy. Kvůli antibiotikům to byla oslava „na sucho“. Oslavil, oslava, oslavování. Nemám rád taková slova, nezní mi, nevoní. Výraz oslava mi evokuje posměšné ó velká sláva,

všechna sláva polní tráva. A rozpaky mi působí i samotná představa slavení. Nejspíš z ohledu na jednoho kamaráda a jeho příslušnost k menšinové křesťanské denominaci protestantského ražení. Před ním jsem si vždy dával na použití takových slov bacha. Svátky a narozeniny Jonas neuznává.

Jednou, když jsme na silvestra s Jonasem popíjeli pivo a zakousli klobásu, mu zavolala máma.

„Ne, mami, rozhodně neslavíme,“ ujišťoval ji. A opravdu, náš přátelský rozhovor, týkající se mládí, budoucnosti, života, se obešel bez rachejtlí a šampusu. Ohňostroj vtipů nám postačil. A já byl za takového neofiko silvestra rád. Na poslední den v roce totiž vycházejí mé narozeniny. A přátelské rozhovory miluji. Tak co si přát více?

Silvestr, kterého jsme oslavili bez oslavy.

A podobně i tentokrát. Z našeho večeru v bowlingbaru se vyklubala má neoficiální oslava absolvování vysoké školy. Však už bylo po měsíci brigádničení a čtrnácti dnů marodění na čase! Slavil jsem na sucho, střízlivě a neplánovaně, při plném vědomí a bdělosti. Žádná mega kalba, žádná trsavá hudba, kterou by spřátelený DJ ohulil, žádné přehnané gratulace. Nenesl jsem tíhu oficiality, nemusel přivírat oči nad toporností gratulantů a předstírat přitom, že přetékám štěstím. Dokonce jsem ani nemusel být středobodem pozornosti, což je prokletím všech narozeninových oslav.

To bylo, bývávalo, kdyžs byl teenager a ještě student. V zastydlém izolovaném prostředí podhorského venkova.

Tady v Žamberku jsem však byl mezi svými.

S lidmi, kteří vás na rozdíl od pokrevních bližních beze všeho vyzvednou v bohy opuštěné a rodinnými démony prokleté vesnici, kde lišky dávají dobrou noc a pes na psa nezaštěká. Kamarádi jsou k nezaplacení. I když – krev není voda, jak zní půvabně obrazné a krutě upřímné rčení. Na druhou stranu i někteří ekonomicky aktivní dosud nosí plenku, co si budeme povídat. Prostě jsem neměl, jak se dostat z vesnice na party.

Na „mém absolventském večeru“ (o žádný se vlastně nejednalo) bylo podivné právě to že, že se tu nehrálo na žádné kdyby, když nebo i když. Žádné podmínky, výhrady, neřkuli diktát. Potřebujete pomocnou ruku, která by vás zvedla ze země, a zvedají vás obě. Tak jsem večer bezpodmínečně vnímal.

Jádrem naší bowlingové skvadry byli Tomáš a Monča, spolužák ze ZŠ a jeho přítelkyně, kteří za mnou zajeli do vesnice, ačkoli to byla pro ně trochu zajížďka.

Vystoupili jsme z auta a Monča mi před vstupem do bowlingbaru vtiskla do rukou lahev bílého.

„Za to, žes nás tak hezky provedl.:-)“

Provádět celé září na Karlštejně bylo fajn, i když (promiňte: ačkoli) jsem si běháním ze schodů zrasoval pravé koleno. Dvě návštěvy v září mi na mou vykloubenou kloubní smůlu, která mě pekelně bolela a nedávala spát, pomáhaly zapomenout. Monča a Tom byli jednou z nich.

Nikdo ze spolužáků a dalších lidí tu nevěděl, že jsem nedávno absolvoval a z přednáškové síně mířím do pracovního procesu, že mě tedy čeká významný step to the life. Málokdo si to tu v baru pod Hlubokánem uvědomoval. A vůbec mi to nevadilo. Já neslavil sebe, štěstí na schůdný studijní plán ani na několik (relativně málo) spolehlivých a loajálních pražských kamarádů.

Nepatříme přece sami sobě, říká sv. Augustin, sám paradoxně největší egomaniak a alfa samec čtvrtého století před Kristem.

Já v bowlingbaru nejásal nad pomyslným svátkem své osoby, superega či nespoutaného podvědomí.

Právě že ne.

S platíčkem Klacidu v kapse jsem slavil Toma, Monču, Pepu, který měl v sobě pět dvanáctek, Andreu, Erika a Evu. Upíjením ananasového džusu jsem tiše děkoval lidem, kteří potřebujete-li vytáhnout z žumpy a podat pomocnou ruku, natáhnou k vám hned dvě. Děkoval jsem lidem, které vidíte poprvé v životě a poté vám v jedenáct večer pomáhají dva kilometry nést těžký kufr do vašeho nového přechodného bydliště, jednoho z mnoha.

„Ne, mami rozhodně jsme neslavili,“ řekl bych mámě, být zdrženlivým, neokázalým Jonasem.

A byla to nuda?

Naučil jsem se hrát kulečník a znát dělení koulí na plné a půlené, na padesát procent jsem sehnal nesehnatelné bydlení ve sdílené-ekonomice-jako-ve-vyvařeném-oleji-vymáchané Praze a v neposlední řadě pokecal s prima živáčky.

Another step to the Heaven.

Slavil jsem život a bytí.

A nezvracel z toho.