Strach. To je cit, který silně ovládá nemocného i jeho nejbližší. Je na tom často velmi špatně. Příbuzní zoufale pátrají po informacích. Hledají jakoukoliv pomoc. Domnívají se, že jim bude nabídnuta pomocná ruka tam, kde leží. Ale ouha.
Zpět k pobytu
Skutečnost, "rodinné zážitky" i reakce mnohých na netu, na blogu a vyprávění některých spolupacientů, mne nutí lehce se vrátit k prvním okamžikům. Ke chvílím, kdy jsem zřejmě (já se neviděl :-) ) nevypadal dobře.
Jak to s ním tedy vypadá?!!
Otázky, které pronásledují blízké, mají různý obsah. Vše je ale ovládáno strachem. Obavou o budoucnost. Přežije? Kde a jak rehabilitovat? Co máme dělat? Jak můžeme pomoci?
Kdo mi odpoví?
Sestřička, ošetřující lékař? Teprve nedávno jsem se dozvěděl, jak nešťastně měnili mí blízcí "potenciální zdroj informací". Během necelých 14 dnů, jsem byl "v péči" 4 ošetřujících lékařů. Rodina zprvu doslova škemrala o informace. Jak jsem ale zjistil i dále v průběhu času, nebyl jsem výjimkou. Snad se tento přístup změní.
"Měl jsem na ně trochu pifku"
Některé kolegy jsem poznával z dřívějších dob. Stále jsem se krotil, zda nejsem příliš kritický. Možná ovlivněný osobní situací. Omlouval jsem vše tím, že nejsem jediný. Že pacientů je hodně a personálu málo,... Tedy tím, co jsem pociťoval v praxi. Zdůvodnění a objektivních omluv bychom asi našli víc. Pozdější informace mé osobní dojmy ale utvrdily. Dojem "běžícího pásu" nevymizel.
K některým otázkám se budu vracet samostatně
V průběhu času (už jsou to skoro 4 roky) jsem si ledacos ujasnil, některé problémy jakoby narostly. Zvýraznily se, zviditelnily se. Jen nejsou asi dostatečně zřetelné. Proto nejsou asi přijatelně akceptovány.
luk
