Opět jsem se po čase setkal s tématem kam dát dítě na střední školu a proč. Někdy se zase tato myšlenka se tematizuje ve stylu, který typ školy je dobrý pro rozvoj člověka v měnící se době a absolvent kterého typu školy
Opět jsem se po čase setkal s tématem kam dát dítě na střední školu a proč. Někdy se zase tato myšlenka se tematizuje ve stylu, který typ školy je dobrý pro rozvoj člověka v měnící se době a absolvent kterého typu školy je nejlépe připraven na neustále se měnící svět. S bazální myšlenkou, že se člověk musí být schopen vzdělávat celý život, či že snad bude měnit svou profesi několikrát za život, souhlasím. Vidím to kolem sebe, například i u mladých lidí, kteří krátce po vstupu do “onoho” pracovního procesu (“onoho” proto, že nepodnikají, ale jen se nechají zaměstnat) zjistí, že chtějí dělat něco docela jiného. A tak například účetní přijde na to, že by ji bavilo být kadeřnicí apod. Co to vypovídá o našem vzdělávacím systému? Přinejmenším jde o plýtvání entusiasmem mladých lidí, kterým nedáme dostatečné možnosti se v něčem realizovat a zjistit tak, co je skutečně baví. Pak také vštěpujeme další generaci model: “Nejdříve něco vystuduj, a až budeš mít na to papír, můžeš si dělat, co chceš”. Třeba za každou cenu mít maturitu je také plýtvání. A ještě hůř – podporuje to vzdělání v diplomovém fetišismu, požadavek na to něco umět se stává až vedlejším. Tak se dostává vzdělání na chvost žebříčku hodnot a investice do něj se jeví zbytečná.
Dovolte mi ještě několik příkladů z mého okolí. Mám bývalou kolegyni, skvělou kamarádku, která je učitelkou na střední škole po celý svůj profesní život. A většinu toho, co teď učí, se naučila až v průběhu let po škole. Vystudovala ČVUT FEL.
Celý článek najdete nawww.blogkantora.cz
