Klaus v Evropském parlamentu: menší cirkus, než se čekalo, ale...

Každý, kdo dlouhodobě sleduje názory Václava Klause na Evropskou unii, očekával, že i ve svém projevu před Evropským parlamentem v roli prezidenta předsednické země řekne věci, které některé lidi nadzvednou ze židle. I média od něho nic jiného nečekala – role profesionálního intelektuálního provokatéra už k němu zkrátka patří. Otázka byla jen, jak moc bude tlačit na pilu: pokusí se o smířlivě umírněný projev nebo naopak využije neobvyklé míry pozornosti a před celoevropským publikem předvede ostrý útok? Řekl bych, že zůstal kdesi na půli cesty...

Z toho zřejmě plyne i relativně malá odezva na jeho projev v evropských médiích. I odezva v našich médiích, kde se hodně komentářů točilo kolem vcelku nevinného výrazu „revoluční experiment“ (což je výraz neadekvátní a v ústech Václava Klause samozřejmě zatížený určitým despektem, ale kdyby tu samou větu řekl někdo jiný, všichni by to asi vzali jako běžnou hyperbolu). Zkrátka „cirkus“, kteří asi mnozí trochu škodolibě očekávali, se nekonal. Pro Českou republiku je to dobře. 

Václav Klaus předvedl své standardní číslo na téma „jsem pro evropskou integraci, EU pro nás nemá alternativu, ale je postavena úplně špatně, ovšem všichni si musíme myslet, že je ideální; a já jsem za její kritiku utiskován, což je jen další důkaz, jak je to všechno nedemokratické“. 

Podívejme se na to pěkně popořadě: 

1. Že Václav Klaus je v obecné rovině pro určitou formu spolupráce mezi evropskými státy, to je pravda. Kdo není? Problém je, že soustavně napadá základní principy, na kterých je integrace postavena. Ve filozofické rovině, když své postoje staví na absolutizaci státní suverenity (jak to např. předvedl ve své argumentaci proti Lisabonské smlouvě před Ústavním soudem) a na přesvědčení, že demokracie může fungovat jen na národní úrovni. V praktické rovině, když navrhuje řešení, o která ostatní nestojí a která jsou v naprostém rozporu s logikou toho, co ostatní již mnoho let spolu dávají dohromady (jeho návrh na „Organizaci evropských států“ či návrhy jím odchovaného Jana Zahradila na půdě Konventu o budoucnosti Evropy).

Hodně to připomíná tu část slovenské reprezentace, která v letech 1990-92 říkala: „jsme pro společný stát, ale...“ – a následoval výčet požadavků, které s ideou společného státu nebyly slučitelné. Nebo na jiné úrovni přirovnání: když skupina kamarádů plánuje dovolenou a jeden z nich říká: jasně, jsem pro společnou dovolenou, ale každý budeme bydlet jinde a každý si vybere svůj termín... 

2. Je též pravda, že s oblibou tvrdí, že nemáme alternativu k členství v EU. To je zvláštní tvrzení: mohli jsme usilovat o statut, který má třeba Lichtenštejnsko, Island či do roku 1995 třeba Rakousko. Tj. být členem Evropského hospodářského prostoru, ale ne EU. Je otázka, jak moc by byla EU ochotna s námi o této variantě jednat, navíc si osobně myslím, že je to pro nás zcela nevýhodná varianta, ale je to reálná alternativa – na rozdíl od Klausových návrhů na „Organizaci evropských států“.

V jeho nepravdivém tvrzení, že nemáme alternativu, tak vidím velký kus účelovosti: vytváří tak pocit, že nemáme na vybranou. Vstup do EU není naše svobodná volba, je to nutnost... Navíc opět, jako v bodě 1: jedna věc je říci „nemáme na výběr, proto vstupujeme“ a věc druhá pak je, s čím tam tedy vstupujeme. Václav Klaus a jeho blízcí se nikdy neskrývali s tím, že jejich cílem je EU zevnitř rozložit, resp. posunout stupeň integrace výrazným způsobem zpět. 

3. Dostáváme se k dalšímu základnímu bodu Klausovy argumentace o EU, který je postaven na falešných základech: teze (kterou mimochodem jako kdyby okopíroval od levicových kritiků EU ve Francii s jejich konceptem „pensée unique“, tedy „jednotného myšlení“) o tom, že EU je výsledkem monolitní a nesnášenlivé ideologie. Je to naopak: EU je výsledkem kompromisu mezi velkým spektrem zájmů, ideologií a názorů.

Široký konsensus, který ji obklopuje, proto není znamením toho, že všem jejím zastáncům byl vymyt mozek a nyní si myslí to samé – ale toho, že téměr všechny „státotvorné“ a na vládní moci se pravidelně podílející politické strany napříč celou EU jsou ochotny a schopny se dohodnout a že EU je kompromis, ve kterém jsou dostatečné pozitivní prvky i záruky pro všechny členy velmi pestrého sboru jejích zastánců.

A co se týče lidí, kteří se od EU jako takové distancují s radikální kritikou klausovského typu, nejedná se o „disidenty“, kteří čelí monolitu totalitní ideologie, ale o politické síly, které nejsou schopny či ochotny se s ostatními dohodnout a které si svůj politický kapitál budují právě na své marginálnosti, na více či méně populistickém vymezování se vůči „establishmentu“, na boji proti „sytému“. Vzhledem ke své roli na české politické scéně v této sestavě nemá ODS absolutně co dělat – ale bohužel byla do této pozice na evropské politické scéně vmanévrována svým otcem zakladatelem a hlasování o Lisabonské smlouvě v PSP ukázalo, že většinově je ODS v této schizofrenní pozici ještě stále pevně ukotvena... 

4. S předchozím bodem souvisí další Klausův chybný postulát, obsažený v tomto citátu: „[V Evropském parlamentu] je prosazována alternativa a kdo uvažuje o alternativě jiné, je považován za odpůrce evropské integrace. V naší části Evropy jsme ještě nedávno žili v politickém systému, kde byla jakákoliv alternativa nepřípustná a kde proto žádná parlamentní opozice neexistovala. Získali jsme trpkou zkušenost, že tam, kde není opozice, ztrácí se svoboda. Politické alternativy proto existovat musí.“

Václav Klaus zaměňuje dvě úrovně střetu, které známe z jakéhokoli politického společenství. Jakmile máme jakoukoli politickou entitu (obec, kraj, stát, Evropská unie), máme potenciál pro dvě roviny střetů. Zaprvé střet o samotný smysl a legitimitu dané entity jako takové (obrazně řečeno: střet o hřiště a pravidla hry); zadruhé každodenní střety o konkrétní politická témata, kterými se daná entita zabývá (zápas v rámci daných pravidel na daném hřišti). První střet odděluje politické síly „prosystémové“ a „protisystémové“; ten druhý pak odděluje jednotlivé politické síly dle jejich ideologie a konkrétních postojů (levice, pravice, liberálové, konzervativci, socialisté, atd.). Samozřejmě aby nějaký systém mohl fungovat, musí být „protisystémové“ síly v menšině; ve chvíli, kdy jim voliči dají většinu, systém nejspíš bude zničen či alespoň změněn.

Přesně tak je to na úrovni EU: existuje široký konsensus co se týče smyslu a fungování EU. Ale jinak je Evropský parlament standardním politickým prostorem, kde se při projednávání každodenních témat vede otevřená a velmi pestrá debata. Srovnání s totalitními systémy z doby před rokem 1989 je tedy nejen zcestné, ale i nehorázné: je to, jako kdyby poslanci za KSČM mluvili o totalitě, protože všechny ostatní politické síly deklarují svůj odpor ke komunistickému režimu a svou víru v demokracii a volný trh... Což neznamená,  že za touto obecnou shodou nejsou velké rozdíly v interpretaci a v každodenní praxi jednotlivých demokratických stran.

5. Co se týče „útisku“: nikdo Václava Klause neutiskuje. Pouze se s ním někteří lidé politicky střetávají a jeho názory podrobují kritice, a to každý svým způsobem, který se nám může zdát více či méně intelignentní a účinný (někdo se snaží argumentovat, jiní jej provokují, ještě jiní odcházejí ze sálu, když mluví...). Takže jeho sebeoznačení za disidenta je politickým kýčem, ničím víc. 

Na závěr jen pro pořádek uvedení na pravou míru některých chybných či problematických tvrzení ve včerejším projevu Václava Klause: 

1. „[v ČR] na rozdíl od některých jiných nových členských zemí, není pociťováno zklamání z nesplněných očekávání spojených s naším členstvím. Není to žádné překvapení a má to racionální výklad. Naše očekávání byla realistická.“ Rád bych věděl, o co VK opírá toto tvrzení; já jsem pro ně v Eurobarometrech oporu nenašel. Naopak: např. v Polsku podpora členství v EU poměrně výrazně stoupla. Slovensko zase dalo najevo svůj „eurooptimismus“ urychleným vstupem do eurozóny. 

2. Když mluví o „ničím neopodstatněném předpokladu, že Češi hledají jiné integrační seskupení než to, kterého se před pěti lety stali členy“: celá jeho dlouhodobá argumentace včetně té dnešní proti Lisabonské smlouvě není ničím jiným, než snahou prosadit úplně jiný model evropské spolupráce, než na čem byla EU vybudována. 

3. „O „demokratickém deficitu“: „Návrhy na změnu dnešního stavu obsažené v zamítnuté Evropské ústavě či od ní fakticky málo odlišné Lisabonské smlouvě, by tento defekt ještě zvětšovaly.“ Domnívám se naopak, že LS posiluje průhlednost a demokratičnost fungování EU: zejména posílením EP (VK to může zpochybňovat, ale já považuji demokratický mandát tohoto tělesa za silný), posílením vazby volby předsedy EK o mandát z voleb do EP, posílením průhlednosti práce Rady či větším zapojení národních parlamentních reprezentací do politického života EU. 

4. „Za svůj úspěch dosud vděčila Evropská unie mimo jiné i tomu, že názor a hlas každé členské země měl při hlasování stejnou váhu a nemohl být oslyšen.“ Chybné tvrzení: to neplatilo nikdy a nemění na tom nic ani Lisabonská smlouva. Formálně vždy existovala hlasovací práva, kde země měly různou váhu a mohly být přehlasovány; neformálně vždy existovala a i nadále bude existovat řada důvodů, aby v praxi hlas žádné země nebyl oslyšen, když dá najevo zásadní odpor k nějakému rozhodnutí. 

5. „Dnešní ekonomický systém Evropské unie je systémem potlačovaného trhu a nepřetržitého posilování centrálního řízení ekonomiky.“ Zcela neadekvátní prohlášení: kdyby VK řekl něco o přehnané míře regulace, šlo by o tom diskutovat (i když je otázka, zda EU ve srovnání s většinou členských států toto zvyšuje nebo naopak snižuje – oblíbené téma evropské levice je boj proti „deregulující EU“). Ale mluvit o „centrálním řízení ekonomiky je od člověka, který vystudoval VŠE a pracoval ve Státní bance za komunismu a ví tedy velmi dobře, co to byla ekonomika ve stylu RVHP, velmi překvapivé! Snad jedinou výjimkou, kde by tento výraz mohl být použit, je oblast zemědělství, což je však jen velmi dílčí záležitost a jedná se o sektor, kde liberalismu pšenka nekvete bohužel nikde na světě... A i zde reformní kroky jdou opačným směrem, než tvrdí VK.