I velké strany jsou (politicky) smrtelné...

Mnoho lidí má pocit, že s politikou nejde pohnout. Že všichni politici jsou stejní a že politické strany si stejně vždy všechno udělají po svém, bez ohledu na zájmy a potřeby občanů. Mnozí to řeší tím, že nejdou k volbám nebo dál volí neoblíbené strany s tím, že je to stejně jedno a noví by třeba kradli ještě víc...Tyto postoje mohu při sledování naší politické scény pochopit, ale zásadně s nimi nesouhlasím. Naštvanost na politiky by měla vést k pokusům o pozitivní změnu, ne k rezignaci. 

Ne každý si jde do politiky „nakrást“. I v politice existují lidé slušní, s ideály a pevně ukotvenými hodnotami. Problém je, že motivace těchto lidí často vydrží méně, než motivace těch, kdo do politiku jdou z důvodů méně vznešených. Poctivý člověk, který nepotřebuje politiku jako živnost, se snáze nechá znechutit a dotlačit k pocitu, že to všechno vlastně nemá zapotřebí a může se klidněji seberealizovat v jiné oblasti. Naopak člověk, pro kterého je politika cestou k materiálnímu a společenskému standardu, jakého by jinou činností nedokázal dosáhnout, se bude v politice držet zuby nehty a udělá pro své politické přežití cokoli.  

Naše politika se pohne k lepšímu, až se najde dostatečně velký počet lidí patřících do té první skupiny, kteří už nebudou ochotni snášet, že o nich rozhodují lidé z té druhé kategorie, rozhodnou se politiku vyčistit a získají pro to dostatečnou podporu od svých spoluobčanů.

Samozřejmě se pak vystaví riziku, že nabytá moc pokřiví i je. Vidím proti tomu jednu možnou pojistku: zavést pravidlo, že žádný politický mandát (od starostů velkých měst, přes krajské zastupitele až po poslance a senátory českého i evropského parlamentu) nesmí být vykonáván více než dvakrát za sebou. Byla by to radikální změna. Politická kariéra by se povinně stala pro každého, kdo se o ni uchází, projektem na dobu určitou, nikoli živností, kterou si dotyčný snaží uchovat až do důchodu. Politici by se méně starali o to, jak si zajistit znovuzvolení, a více naopak o to, jaké si vychovají nástupce. Museli by se více starat o zachování kontaktu s „normálním“ světem, kam by se za pár let museli vracet a hledat si tam nové uplatnění. Politiku by to radikálně změnilo a byť by jistě došlo i k nežádoucím účinkům, byla by to nepochybně podstatná změna k lepšímu. 

Ten nejlepší recept na změnu je však poměrně jednoduchý: je třeba, aby se politici začali... bát svých voličů. Stejně jako neochotný či nepoctivý obchodník se musí bát, že přijde o zákazníky, aby se začal snažit pracovat lépe, i politik musí vědět, že může „dostat padáka“, že jej občané mohou propustit ze svých služeb a „najmout“ si jiného. A co platí o jednotlivých  politicích, platí i o politických stranách: musí si vzpomenout, že jsou (politicky) smrtelné. Že mohou zmizet z politické scény. Že jejich dnešní síla se může mžikem rozplynout. 

Čas od času potřebují politici šok, který jim tuto skutečnost připomene. V 90. letech si tím prošla italská Křesťanská demokracie (po 40 letech u moci). Dnešní italští politici nejsou nutně lepší, řada těch starých se „recyklovala“, ale pocit beztrestnosti, který na italské politické scéně panoval v 80. letech, zmizel – a alespoň některé věci, které se děly tehdy, by již dnes nebyly možné. V hlavách polských politiků jistě zůstalo memento z pádu pravicové koalice AWS, která v roce 1997 vyhrála s 33,8%, aby v roce 2001 nezískala jediné křeslo... Pro francouzskou levici bylo podobnou výstrahou, když se 2. kolo prezidentské volby v roce 2002 odehrálo mezi kandidátem pravice a extrémní pravice, neboť socialistický premiér-kandidát zůstal v 1. kole až na třetím místě. 

U nás voličské mlýny semlely zatím jen malé strany: ODA, US-DEU, dnes zřejmě Stranu zelených, možná i Lidovce... což paradoxně posílilo zpupnost „velkých“ stran, ODS a ČSSD. Ty se dnes chovají více než kdy jindy, jako kdyby zapomněly, že i ony jsou „smrtelné“, že i ony mohou zažít ne jen obyčejnou volební porážku a pouhý přechod do opozice, ale uplné vymazání z politické mapy. 

Je otázkou času, jak dlouho budou tuto aroganci voliči snášet. Je totiž jen na nich, zda nějaká strana je, či pouze byla, „velká“.