„Svědectví pravdy“ je svitek nalezen u egyptské Nag Hammádí společně s dalšími raně křesťanskými spisy. Mně osobně tento svitek zaujal svou prostotou a hlubokou myšlenkou. Autor svitku ostře odsuzuje ty, kdož hledají spásu pouze skrze slepé praktikováni náboženství a organizované církve.
Podle autora spisu mohou skuteční věřící nalézt spásu pouze skrze boj s vlastními touhami a skrze duchovní poznáni Ježíše Krista. V tomto přístupu mají k myšlenkám autora „Svědectví pravdy“ blízko mnozí raně muslimští myslitelé a mystici.
Spis jde ve svém obsahu ještě dál a otevřeně odmítá ortodoxní křesťanskou praxi křtu vodou a se slovy, že „Syn člověka (Ježíš) nekřtil“ prohlašuje, že pravým křtem je odmítnuti pozemského světa.
Myšlenka obsažena ve spisu, že pravým věřícím se člověk stává teprve tím, když dojde k poznáni a podle tohoto poznáni začne praktikovat a žít, má spis blízko k myšlenkám raných muslimských myslitelů, kteří věřili, že víra je pravá teprve ve chvíli kdy je tvořena úmyslem, činem a slovem.
Tento názor zastávali i učenci muslimské ortodoxie jako byl al-Barbahari, který řekl: „Je povinností věřit, že ímán (víra), je složena z řeči, konání a úmyslu. (Ímán) vzrůstá a zmenšuje se. Vzrůstá tak, jak Bůh chce, a může se zmenšit tak, že z ní nic nezůstane.“ (Zaznamenáno v Šarh-us-Sunna.) Abdulláh ibn Ahmad píše v as-Sunna (č.612), můj otec řekl, Abú Salama al-Chuzái nám řekl: „Málik, Šarik, Abú Bakr ibn Ajjáš, 'Abdul-Aziz ibn Abi Salama, Hammád ibn Salama a Hammád ibn Zajd řekli: „Víra je přesvědčením, svědectvím a činem.“
Tento spis svým pojetím křesťanství jde silně proti křesťanské ortodoxii (jak katolické, protestantské tak i pravoslavné). Autor spisu se například vysmívá katolickému pojetí mučednictví a „spěchu mnoha členu církve k mučednické smrti“. Podle autora spisu tento církevní postoj k mučednictví vyvolává dojem, že Bůh si přeje lidské oběti. Autor spisu říká, že pravým věřícím je ten kdo dokáže slyšet mysli a jeho duše nepodlehne zákonu organizované církve.
Podle spisu je pravým věřícím a ideálním stoupencem Ježíše Krista ten kdo se sebepoznává, uvažuje nad otázkami lidské existence. Osvobozením své mysli od zákona ovládající organizovanou církev dochází věřící k poznáni pravdy a je jim přijetím se vzdává svého postaveni v společnosti a připravuje se na okamžik své smrti. Takto dokonalý člověk je s postupujícím věkem a sebepoznáváním naplněn moudrosti a káže pravdu. V okamžik své smrti odchází, tam odkud přišel – k věčnosti s Bohem.
Po přečteni tohoto spisu jsem pocítil ve svém nitru záchvěvy radosti a touhu poznat více spisu raných křesťanů. Svým obsahem je tento spis blízky ranným muslimským myslitelům, které muslimská ortodoxie odsoudila jako kacíře a mnoha myšlenkami se podobá některým pasážím v koránu a výrocích proroka Mohameda. Je až neuvěřitelné, jak tento spis svým proticírkevním textem blíži k myšlenkám a apologice muslimských mystiků vůči muslimské ortodoxii.
Již se těším na studium dalších starodávných spisu z oblasti blízkého východu a jejich porovnáváni s muslimskými spisy.
