Svátek křesťanských světců Cyrila a Metoděje je připomínkou nezměnitelného běhu času. Času, který by nám měl připomenout, že křesťanství je v Evropě jen mladším druhem judaismu a starším bratrem islámu.
Svátek křesťanských světců Cyrila a Metoděje je připomínkou nezměnitelného běhu času. Času, který by nám měl připomenout, že křesťanství je v Evropě jen mladším druhem judaismu a starším bratrem islámu.
Právě tento svátek nám připomíná, že naši předkové vyznávali úplně jiná náboženství a teprve christianizaci, která byla mnohdy násilná, se stala Evropa „křesťanskou“. Ale v průběhu staletí se křesťanství integrovalo a pomoci vlivu původních tradic, které přejalo do svého kultu, se stalo plně součástí Evropy. Oficiální dogmatika sice tvrdí, že dnešní křesťanství )například katolictví) je stejné jako je ustanovil Ježíš Nazaretský, není to pravda. Spousta dogmat, symbolů a posvátných míst, byla pouze přejatá z předchozí pohanské tradice.
Přesto je nepochybné, že integrace křesťanské ideologie s tradicemi evropských zemích probíhala mnohem jednodušeji. Nejspíše na tom nese vinu skutečnost, že islám je mnohem více spojen s arabskou tradicí a stavem polokočovné společnosti ze 7 století v oblasti Mekky a Mediny.
Sílicí vliv dogmatiky ortodoxního islámu, také přiliž nenapomáhá integraci muslimů v Evropě, ale není jiná možnost jak se vyhnout konfliktu, než opustit ortodoxní pojetí islámu. Právě v tomto smyslu lze chápat i misi Cyrila a Metoděje s křesťanským poselstvím. Tito dva misionáři zvolili strategii, která slavila úspěch. Místo vnucováni jedné kultury, jazyka a nadvlády jednoho etnika se snažili adaptovat křesťanství na podmínky slovanských národů.
Není důvod pochybovat, že obdobným vývojem se dříve či později vydají i evropští muslimové. Jazyková, kulturní a ideologická roztříštěnost muslimské komunity tomu napovídá. Pokud by nebyl tlak předsudků a muslimofobie ze strany mnoha nemuslimských Evropanů tak silný, nejspíše bychom tyto projevy fragmentace islámu už dávno viděli i veřejně.
Proto osobně bych považoval svátek Cyrila a Metoděje za ukázku toho, jak se utváří běh dějin lidstva, kdy jedna víra nahrazuje druhou a to jakmile ta předešla víra ztratí svou vnitřní sílu a moc. Hovořit v tom případě o křesťanské Evropě je velký mýtus, nebo´t Evropa po většinu času byla nekřesťanská, pohanská a i mnohé z dnešních křesťanských zásad a dogmat, jsou pohanského původu.
Právě tento svátek nám připomíná, že naši předkové vyznávali úplně jiná náboženství a teprve christianizaci, která byla mnohdy násilná, se stala Evropa „křesťanskou“. Ale v průběhu staletí se křesťanství integrovalo a pomoci vlivu původních tradic, které přejalo do svého kultu, se stalo plně součástí Evropy. Oficiální dogmatika sice tvrdí, že dnešní křesťanství (například katolictví) je stejné jako je ustanovil Ježíš Nazaretský, není to pravda. Spousta dogmat, symbolů a posvátných míst, byla pouze přejatá z předchozí pohanské tradice.
Přesto je nepochybné, že integrace křesťanské ideologie s tradicemi evropských zemích probíhala mnohem jednodušeji. Nejspíše na tom nese vinu skutečnost, že ortodoxní islám je mnohem více spojen s arabskou tradicí a stavem polokočovné společnosti ze 7 století v oblasti Mekky a Mediny.
Sílicí vliv dogmatiky ortodoxního islámu, také přiliž nenapomáhá integraci muslimů v Evropě, ale není jiná možnost jak se vyhnout konfliktu, než opustit ortodoxní pojetí islámu. Právě v tomto smyslu lze chápat i misi Cyrila a Metoděje s křesťanským poselstvím. Tito dva misionáři zvolili strategii, která slavila úspěch. Místo vnucováni jedné kultury, jazyka a nadvlády jednoho etnika se snažili adaptovat křesťanství na podmínky slovanských národů.
Není důvod pochybovat, že obdobným vývojem se dříve či později vydají i evropští muslimové. Jazyková, kulturní a ideologická roztříštěnost muslimské komunity tomu napovídá. Pokud by nebyl tlak předsudků a muslimofobie ze strany mnoha nemuslimských Evropanů tak silný, nejspíše bychom tyto projevy fragmentace islámu už dávno viděli i veřejně.
Proto osobně bych považoval svátek Cyrila a Metoděje za ukázku toho, jak se utváří běh dějin lidstva, kdy jedna víra nahrazuje druhou a to jakmile ta předešla víra ztratí svou vnitřní sílu a moc. Hovořit v tom případě o křesťanské Evropě je velký mýtus, neboť Evropa po většinu času byla nekřesťanská, pohanská a i mnohé z dnešních křesťanských zásad a dogmat, jsou pohanského původu.
