Australan | storka z hostelu na Bali.

Tak jsem po delší době přenocoval ve sdíleném pokoji. Poslední tři týdny jsem cestoval ve dvojici, a tak hostel nedával smysl, ale od včerejška jsem sólo, a tak jsem se rozhodl zkusit ušetřit…

Nocí strávených po hostelích mám za sebou už plno a jsem typ, co se vyspí všude a za jakýchkoliv podmínek. Tenhle hostel byl ale jinde.

Bazén špinavý, že když si mokří lehnete do hlíny a stoupnete si, tak budete čistší než po jednom smočení tady. Bez filtrace a s teplotou vody přes 35 stupňů. Ale srát na bazén, ten je přece vždy jen hezkej nice-to-have bonus. Problémy začaly až o půl deváté večer, kdy došla voda a z mých 11 spolunocležníků se tak nemohl nikdo osprchovat. Nešlo ani spláchnout už tak nechutně zacpanej hajzl. Umýt si ruce. Nic. Ok no, tak tu budem žít jak na hnoji. Dobrý, co tam máme dál?

Ve 4 ráno mi na posteli přistane láhev s vodou, telefon, sluchátka, peněženka, a mokrá krabička cigaret následována zapalovačem mi jako poslední spadne na hlavu. Otevřu oči a přede mnou najebaný týpek z Austrálie, kterej zrovna dofrčel z nějakýho mejdanu. Zasyčím: „dafuq dude?“ a dostávám odpověď, že spím na jeho posteli. Nespím. Hostel to musel failnout a prodat mou postel dvakrát. Povídám týpkovi, že ač mě to trhá žíly, tak pomoct nedokážu, podám věci zpět a jdu dál spát. Za půl hodiny jsem znovu vzbuzen týpkem, tentokrát již za podpory recepční, s armádou otázek: kdo jsem, kdy jsem se ubytoval a proč jsem na téhle posteli.

Odsekávám, že jsem přijel v jednu odpoledne a že kdo jsem by měli vědět, neboť mimo infa z Bookingu jsem vyplňoval ještě příjezdový formulář (na kterém je i – světe div se – číslo mojí postele), taky jsem pak podepsal nějaký další zbytečný papír a taktéž jim dal můj pas, kterého si udělali kopii. Recepční tomu nerozumí a vyptává se dál, což začne štvát všechny okolo, protože chcou spát, a ne poslouchat tenhle nesmyslný střet tří civilizací.

Týpka mi bylo líto, neboť přišel z mejdanu a nebyl úplně ready se dohadovat, ale holt – i takové rány život přináší. Po pár minutách oznamuju, že končím, neboť mě to vše už neskutečně štve a já jediný co chci, tak spát, a se slovy „you have to figure out this one without me guys, good night!“ se otáčím a jdu znovu usnout. Cha! To jsem ještě nevěděl, že mám plnej pokoj nýmandů, kteří maj budíky nastavené na každých deset minut od páté ranní, aby stihli lekci surfu s východem slunce. Já jsem bez budíku, což ale nechápe slečna ze Salzburgu spící pode mnou, která mi s každým alarmem začne kopat do postel se slovy „shut it off man!“.

Samozřejmě, že nikdo nikdy nevstal. V našem dirty hostelu jel mejdan celou noc a východ slunce byl holt dneska bez surfařů. A tak ležím dál a poslouchám po třicáté páté ten stejný zvuk budíku snad na každém iPhonu v místnosti. Zvedám se, posbírám věci a jdu se odchecknout. Jedna noc stačila.

Na recepci při odchodu vyzvídám, kde se v noci stala chyba, a recepční mi s očima v sloup poví, jak Australan bydlel v mé posteli celý týden přede mnou, akorát se ožral tak, že zapomněl, že už bydlí jinde. Slitovali se nad ním a uložili ho do vedlejšího pokoje. Jenže po chvíli začal masturbovat, až vzbudil holky z vedlejších postelí, které to zašly nahlásit. Než dorazily s recepční zpátky do pokoje, týpek už byl dávno hotov a spal jak poleno. Nezvládli ho vzbudit. Borec spí doteď. Čeká ho minimálně pár nepříjemných pohledů a jedna konverzace. Popřeju recepční hodně štěstí a nasedám na skútr. Směju se, že ze všech způsobů života si já vybral zrovna tenhle. Živote, díky!