Evropský parlament schválil novou směrnici o autorských právech. Velcí evropští vydavatelé se bijí v prsa, že uspěli. Zřejmě i jejich kampaň schválení pomohla. Kampaň, ve které ale zhusta zamlčovali podstatné věci.
Před pár dny Evropský parlament schválil novou směrnici o autorských právech, jejíž návrh byl obecněji znám hlavně pro kontroverzní články 11 a 13, které mohou mít zásadní dopady na fungování webu. Jak to konkrétně bude vypadat, ukáže až čas - mimo jiné i proto, že členské státy EU mají značnou volnost v tom, jak směrnici implementují.
Evropští vydavatelé novin a časopisů - hlavně ti velcí - návrh velmi intenzivně podporují a vedli proto kampaň, která zřejmě občas přesáhla meze slušného chování (údajně došlo i na vyhrožování politikům, kteří směrnici nechtěli podpořit). Kampaň vedli samozřejmě i zástupci opačné strany.
Přestože tou opačnou stranou byly například i spolky provozující národní odnože známé encyklopedie Wikipedia, úsilí vydavatelů je cíleno především na dva konkrétní subjekty: Google a Facebook. Protože tyto dvě firmy „kradou obsah“ a „královsky na něm vydělávají“. Proto „za to musí platit“.
Jenže vydavatelé bohužel ve své kampani zamlčovali poměrně podstatné věci. Pojďme se na to podívat podrobněji.
Tak třeba vyhledávač Google - prochází jednotlivé webové stránky (o kterých se dozvěděl přes odkaz nebo na základě upozornění), zpracovává je a vytváří se vyhledávací index, doplněný o krátké úryvky, které se pak zobrazují u výsledků. Samozřejmě to nedělá jako dobročinnost, naopak na tom vydělává, a to velmi královsky. U výsledků vyhledávání totiž zobrazuje kontextově závislou reklamu, kde inzerent zaplatí za každý proklik přes tuto reklamu na cílový web.
Google tedy vydělává na tom, že zobrazuje nalezené odkazy společně s krátkými úryvky. Ale přínos to má i pro provozovatele webu ve výsledcích - tedy v případě článku pro jeho vydavatele. Ten totiž touto cestou získává návštěvníky. Návštěvník si pak přečte článek a zobrazí se mu reklama, na které vydavatel vydělá.
Vypadá to tedy jako oboustranně výhodný obchod - vydělají obě strany. Jenže co když to pro vydavatele výhodné není a o takový obchod nestojí? Je to úplně jednoduché: u webu nebo kterékoli jeho stránky lze určit, že se vyhledávačům zakazuje web zpracovávat. Buď všem, nebo třeba jen těm „zlým“, kteří na zobrazování výsledků těžce vydělávají.
Přesně tohle mohou vydavatelé udělat. Jenže to nedělají. Proč? Protože by na tom prodělali. Lepší je zkusit si ukousnout z toho velkého koláče, který si Google „upeče“. Ostatně vydavatelé nejsou sami - něco takového by chtěly i další skupiny subjektů, například poskytovatelé přístupu k Internetu. Také oni mají pocit, že někdo jiný vydělává na jejich úkor. Jenže zatím nenašli dostatečnou podporu u politiků.
Podobné je to i v případě Facebooku, kde zase uživatelé sdílejí odkazy na webové stránky. FB si takovou stránku načte a u příspěvku zobrazí krátký úryvek, případně i obrázek (podle technické situace). Také FB vydělává na těchto odkazech, ty ale zároveň přivádějí návštěvníky. Ale i tady je mnohem lákavější si zkusit ukousnout z reklamních peněz, než načítání stránek zakázat.
Schválená směrnice toho samozřejmě obsahuje mnohem víc, chtěl jsem jen upozornit na to, jaká „válka“ se tady vede. Nejde o žádnou „spravedlivou odměnu“, jde prostě o to, že jedna strana má víc a druhá míň. A ta co má míň, se snaží té druhé co nejvíc sebrat ve svůj prospěch. Děje se to ve všech oborech lidské činnosti, jen to třeba není tak viditelné. A vždycky je nejsnazší to sebrání zajistit prostřednictvím právních regulací, protože stačí získat dostatečnou politickou podporu. Právě tohle se tady stalo.
