Mnoho lidí dnes stále ještě rozlišuje jen dva způsoby získání počítačových programů: nákup za peníze a "upirátění". Druhý z uvedených způsobů bývá často obhajován tím, že někdo "musí" ten či onen program používat. Omyl. Nemusí.
Bývaly doby, kdy jsem žil také v tom, že software se dá buď koupit, nebo od někoho zkopírovat, čili ukrást. Pak jsem se dočetl o projektu GNU, u kterého nejen že lze programy používat zcela bez placení, ale dá se s nimi dělat mnohem víc. Koukal jsem na to jako spadlý z višně. Bylo to něco, co se naprosto vymykalo běžnému pohledu na věc. Proč by někdo takhle dával svoji práci k dispozici?
Postupem času se objevovalo čím dál víc programů, za které se buď neplatí (přinejmenším za některé verze), nebo jsou možnosti ještě rozsáhlejší. Do krajnosti to dotahují ty programy, kterým se říká svobodné. Svobodné proto, že má každý právo s nimi dělat totéž, co s nimi může dělat autor. Asi nejznámější z této skupiny je operační systém Linux, ale celkově jsou takových programů spousty.
Právě existence takových programů znamená, že pokud někdo potřebuje program pro nějaký účel a nechce platit ani korunu, nemusí si nelegálně pořídit některý z placených programů. Může sáhnout mezi ty, za které se neplatí. Kromě naprosto speciálních činností existují takové programy ve všech oblastech, které jen člověka mohou napadnout.
Kolem svobodného softwaru a dalších programů, které jsou k dispozici zdarma, existuje spousta různých mýtů a pověr. Obvykle jsou jen dalším stupněm racionalizace pirátského používání softwaru a všechny se dají poměrně snadno vyvrátit. Ovšem pořád platí, že kdo to nechce vnímat, ten to prostě vnímat nebude. Ke své škodě - přinejmenším proto, že bílé auto se zeleným pruhem může zítra zastavit zrovna před jeho domem.
