Mýtus první: Každý program někomu patří

Když programátor napíše program, může se rozhodnout, co s ním udělá. Může ho zahodit, může si za jeho použití nechávat platit, může ho dát k užití zdarma, anebo ... ho osvobodit. V tu chvíli už mu vlastně přestává patřit - i když je pořád jeho autorem.

Nebudu se tu ohánět paragrafy autorského zákona. Nejsem právník, suchá řeč paragrafů nikoho nezajímá, ale hlavně o tu čistě právní stránku až tolik nejde. Všechno je to především záležitost filosofie.

Kdo vytvoří dílo, je jeho autorem. To je snad jasné. Malíř namaluje obraz, skladatel složí píseň, programátor napíše program. A každý z nich se nyní může rozhodnout, co s vytvořeným dílem provede.

Může ho zničit - malíř přemaluje obraz, skladatel si notovým záznamem zatopí v kamnech, programátor stiskne klávesu Delete. Dílo přestává existovat. Nebo se dá dílo poskytovat za peníze. Malíř obraz prodá nebo si nechává platit za jeho vystavování, skladatel hudbu vydá ve zpěvníku nebo si nechává platit za to, že se píseň hraje. Programátor prodává licence na použití programu, ať už jednorázově nebo v podobě například ročních poplatků.

Dílo lze poskytovat také zdarma. Malíř obraz daruje, vystaví si ho v okně mířícím do ulice nebo ho zdarma půjčuje. Skladatel píseň zveřejní na svých webových stránkách nebo zdarma půjčuje notový záznam kapelám. Programátor nabízí svůj program k bezplatnému použití.

Až potud je všechno jasné. Je to vždycky autor, kdo rozhoduje, za jakých podmínek se bude dílo používat. Je to on, komu dílo patří. Jenže ono to jde ještě jinak. První je úplné vzdání se veškerých práv. Tomu se říká public domain, a kdo tohle udělá, nad dílem zcela ztratí kontrolu. Například si ho může kdokoliv přivlastnit, zabudovat do svého díla atd., a to všechno zcela bez omezení.

Pak zbývá ještě jedna možnost. Dílo takzvaně osvobodit, čili poskytovat ho pod některou ze svobodných licencí. Svobodné licence dávají uživateli úplně stejná práva, jako má autor. Rozdíl je jen v tom, že autorství autora zůstává nedotčené (přestože odevzdává program mimo svoji kontrolu) a autor navíc může stejné dílo poskytovat i pod jinými licencemi.

Co to znamená u softwaru, který autor šíří pod takovými licencemi? Základem je možnost používat program k libovolnému účelu (i k útoku na Bílý dům nebo k odpálení atomové bomby - z hlediska licence je takové použití zcela čisté). Dále každý uživatel dostane k dispozici zdrojové kódy, může tedy studovat fungování programu a program upravovat. Může také šířit původní i upravený program - případně ho začlenit do svého vlastního programu.

Licencí, které mají svobodný charakter, je celá řada a později se k nim ještě vrátím. Mohou se dost podstatně lišit, ale základ je zachován. Ještě je důležité připomenout, že tyto licence jsou soudně vymahatelné, přestože se to někomu může zdát naprosto absurdní.

Svobodnými díly nemusí být jen programy. Malíř může "osvobodit" svůj obraz, tedy umožnit malovat jeho kopie nebo pozměněné obrazy. Stejně tak skladatel může osvobodit svoji píseň, zase úplně stejně jako u toho softwaru. Dokonce existují i svobodné kuchařské recepty, včetně svobodného piva.

Někomu se tento přístup nemusí zamlouvat, ale to je jeho věc. Nic to nezmění na faktu, že existuje nemálo lidí, kteří ho naopak vítají. Ať už proto, že se chtějí podívat, jak ten program pracuje, chtějí v něm něco vylepšit, anebo třeba pokračovat ve vývoji po tom, co už to původního autora přestalo bavit. Svobodný software tohle všechno umožňuje.