Znáte to? Spuštění instalátoru - Pokračovat - (licenční ujednání) Souhlasím - (instalační adresář) Pokračovat - (aktualizace/nová instalace) Aktualizace - (připraveno k instalaci) Nainstalovat - (instalace dokončena) Konec. A takhle ještě třicetkrát. Ale jde to i jinak.
Málokterý uživatel má na počítači jen holý operační systém s několika málo nástroji. Obvykle bývá nainstalováno několik desítek, případně i stovek programů. Programátoři tvoří nové verze s novými funkcemi - ale také dělají chyby, které pak musí opravovat. Obojí znamená, že se programy obvykle čas od času aktualizují.
Operační systém a jeho součásti se většinou dají aktualizovat automaticky. U Windows je mechanismus známý pod názvem Windows Update, ten pravidelně (například v noci) stahuje nové aktualizace a instaluje je do počítače. Drtivá většina programů se ale takhle neaktualizuje.
Někdy má program nějakou součást, která běží nepřetržitě a je schopna zjišťovat a instalovat aktualizace. Když pominu to, že si každá taková komponenta řekne o svůj díl paměti a času procesoru, takových programů není zase tolik. Většinou aktualizace znamená projít si ručně "oblíbenou" klikací proceduru, a to pro každý program (nebo balík programů) samostatně. Kdo má programů hodně, pěkně si s myší a/nebo klávesnicí zasportuje.
Tohle ale vůbec není nutné. Lze to totiž celé řešit jinak, elegantněji, pohodlněji, rychleji - přes tzv. balíčkové (nebo též balíčkovací) systémy. Pro Windows zatím nic takového plnohodnotně neexistuje (i když určité pokusy byly), vymoženost balíčkovacích systémů je zatím vyhrazena především uživatelům různých linuxových distribucí.
Jak to celé funguje? Každý program má svůj balíček. Lze si to představit třeba jako ZIP archiv. V balíčku jsou všechny potřebné soubory pro konkrétní program. Existují i jiné balíčky, například s univerzálně používanými knihovnami, se součástmi operačního systému, s přídavnou dokumentací a podobně.
V systému je nainstalován speciální program, kterému se říká správce balíčků. Umí je instalovat, odinstalovávat, aktualizovat, hledat podle názvu, kategorie apod., dokáže také zkontrolovat, zda balíček není poškozen či záměrně pozměněn. Spráce také řeší závislosti mezi balíčky - například pokud instalovaný program potřebuje určitou knihovnu, správce nainstaluje i balíček s potřebnou knihovnou.
Balíčky lze získávat různým způsobem. Mohou být například vypálené na CD nebo DVD, ale nejčastěji se stahují z různých serverů na Internetu - a to buď od toho, kdo balíček vytvořil, nebo z velkých úložišť - repozitářů. V repozitářích bývají tisíce či desetitisíce balíčků, lze tam (přes správce balíčků nebo přes webový prohlížeč) balíčky vyhledávat, stahovat je a instalovat.
O instalaci přímo z repozitáře se stará správce balíčků. Chci nainstalovat pár programů? Ve správci si je vyhledám, zaškrtnu příslušné políčko, a spustím instalaci - už to jede. Podobně je to i u aktualizace. Buď lze zvolit, které všechny balíčky se mají aktualizovat (pokud je k dispozici novější verze), nebo se vybere aktualizace celého systému a už není třeba se o nic starat. Na jedno kliknutí se aktualizují klidně stovky nebo tisíce programů.
Většina distribucí Linuxu funguje právě takto. Plné využití aktualizace samozřejmě vyžaduje dobré internetové připojení. Na druhou stranu, i pokud by se aktualizovalo ručně, člověk by ty programy musel odněkud získat - většinou zase z Internetu.
Vypadá to idylicky. Je to tedy skutečně tak dokonalé? No, nějaké neduhy to má. Například existuje několik různých balíčkových systémů (ty hlavní jsou asi čtyři), které nejsou přímo kompatibilní. Pak se může stát, že je program k dispozici jen v některých z nich, uživatelé ostatních buď program (přinejmenším v té konkrétní verze) používat nemohou nebo musí provést ruční konverzi, která není úplně nejjednodušší. Nejde ale o příliš závažný problém, týká se jen málo rozšířených programů.
Dalším neduhem je nedokonalost některých balíčkových systémů ohledně množství přenášených dat. Leckdy se přenáší zbytečně mnoho, i když by to nebylo nutné. U pomalého nebo nějak omezeného internetového připojení to může docela vadit. Problémem může být i to, když se instalují programy z více repozitářů - různé programy mohou vyžadovat odlišné verze knihoven, což někdy balíčkový systém neumí správně vyřešit. Také mít více verzí téhož programu bývá často nemožné, aniž by to vyžadovalo ruční zásah.
Tohle byla jen taková malá ochutnávka toho, co nabízí systém GNU/Linux, tedy konkrétně různé uživatelsky příjemné linuxové distribuce (openSUSE, Ubuntu, Mandriva a další). Kdo má zájem, může vyzkoušet. Zdarma, nezávazně. A případně i nadále používat.
