Probíral jsem si staré věci a narazil na jednu svou slohovou práci z deváté třídy základní školy. Psal jsem na téma, co mi škola dala. Snad se trošku pobavíte a usmějete nad upřímnou výpovědí patnáctiletého puberťáka.
Když jsem se v šesti rozhodoval co dál dělat, škola pro mě byla jasná volba. Jistě, člověk si to musí odsedět, ale já věřím, že co mě nezabije, to mě posílí!
Do školy jsem se moc těšil. Chtěl jsem jít dokonce k zápisu o rok dříve. Prvního září roku 1999 jsem pln elánu šel poprvé do školy, To jsem ještě netušil, co mě čeká.
Už po půl roce v lavici jsem toho měl plné zuby. Chtěl jsem se odhlásit, ale naneštěstí to už nešlo. Postupně jsem se začal učit přežít v džungli známek, nových kamarádů, upovídaných lidí postávajících u tabule, řinčení zvonků a vůbec.
Jedinou zajímavou náplní školdy jsou přestávky, protože si v nich můžu dělat, co chci. Ze všeho nejvíce mě baví šachy a karetní hry pivo a poker. V hodinách se musím jenom učit a to mě nebaví. Prostě podle mě je škola hlavně o přestávkách, a proto by se měly prodloužit na úkor hodin.
Když jsem šel na přijímací zkoušky na tuto školu, myslel jsem si, že ve třídě budou samí šprti a nebude tu žádná legrace. Naštěstí jsem se hodně zmýlil.
Ve třídě, až na vyjímky, nejsou žádní žáci, kteří by brali školu moc vážně, a tak skoro v každé hodině je veselo. Je mi líto, že už se za chvíli rozejdeme a skoro nikdy se už neuvidíme.
Až se příště v šesti budu rozhodovat co dál dělat, škola už pro mě nebude jasná volba!
