V naší kultuře jsme zvyklí, že když uděláme něco správně, je to v pořádku, vlastně je to tak trošku samozřejmost. Ale když něco pokazíme, to se máme na co těšit!
Již od útlého dětství jsme zvyklí, že když uděláme něco špatně, přichází trest. Když jsem jako malý něco vyvedl, dostal jsem od rodičů zákaz (jak kdy a jak čeho). Poté ve škole, když jsem nedonesl domácí úkol, nebo jsem „vyrušoval“, dostal jsem výtku.
Naše společnost je vychována ve strachu z chyb a neúspěchů. Je to samozřejmě funkční strategie, nicméně je dosti limitující intelekt člověka. Pokud máme zakořeněn strach z neúspěchu, budeme se raději snažit žít průměrný život, abychom minimalizovali šanci na to, že budeme muset jít do rizika.
Vezměme si to ale z jiného pohledu. Kdybychom se báli chybovat už od narození, kam bychom to dotáhli? Než se dítě naučí chodit, musí údajně podstoupit kolem tisíce neúspěchů. Zkusme si představit, kolik z nás, když už jsme dospělí, bychom byli ochotni podstoupit takový počet neúspěchů, než bychom našli způsob, jak docílit určitého posunu v našem životě.
Nám často stačí první neúspěch, abychom něco vzdali!
Pokud se naučíme odměňování za dílčí úspěchy namísto trestání se za neúspěchy, budeme pravděpodobně dělat více chyb. Ale právě tyto chyby nás posunou vpřed a pomohou nám v naší cestě.
Až zase příště narazíme na další neúspěch, zkusme to nebrat tak tragicky a raději popřemýšlejme, jestli neexistuje i nějaký jiný způsob, jak bychom se mohli dostat blíž ke svému cíli.
