WAR ART – umění vzniklé z nepokojů

   V současné době vrcholí v Severoirském Belfastu pochody protestantských Oranžistů a s nimi eskalace násilí ze stran protestujících katolíků, kteří si nepřejí, aby procházeli ulicemi patřícím katolické komunitě. Město se opět mění i v době příměří na bojiště v nekonečně dlouhém a vleklém sporu. Dnes mi však nepůjde ani tak o politiku a cíle znesvářených stran, jako spíše o jeden z prostředků jejich boje a tím jsou Murals.

protestantský mural na Shankill road, BelfastLukáš Chmela

    Murals jsou definovány jako kresby spojené pevně se zdí či konstrukcí domů. Přestože kolébkou sociálních Murals lze považovat Mexiko, co do počtu a známosti má své prvenství právě Belfast. Zde je totiž obě skupiny využívají jako svá média a šíří v nich poselství o náladách a postojích vlastních komunit. Slouží jako bojový prostředek, obžaloba i pieta zároveň. Umění, které vznikalo často s nasazením života označováno také někdy jako WAR ART.

     V roce 2008 jsme se s kolegou Alešem Jánošíkem vydali do Belfastu pořídit fotodokumentaci těchto kreseb. Nachodili jsme se Belfastem desítky kilometrů a byly asi jedni z mála turistů, kteří neviděli doporučené památky. Na místo toho jsme se pohybovali uličkami, které jsou plné ostnatých drátů, navštívili čtvrtě, kde svoji příslušnost lidé demonstrují na obrubnících chodníků (byly natřené v barvách Union Jacku) a spatřili tak ojedinělý životní prostor.

     Lidé, kteří malby vytvářeli, nepatří mezi klasické umělce. Většinou šlo o malíře pokojů, natěrače, nebo lakýrníky. Murals vznikaly na objednávku obou komunit, jejich představitelů, nebo církve i paramilitárních  skupin a frakcí UFF či IRA. Vzájemně pak v rámci svého boje si murals ničí zápalnými láhvemi nebo sáčky s barvou. To má za následek nejen systém odvetných akcí, ale i snahu muraly opravovat a přetvářet. Vzhledem k tomu, kde se malby nacházejí, vznikla tak vysoce dynamická forma umění, která nemá jinde obdoby.

 A o čem tedy jsou?

  Murals postihují většinu aspektů života místního obyvatelstva. V motivech protestantů tak často vidíme příslušnost a loajalitu k Britanii. Vyobrazení krále Williama Oranžského, který v 17. století porazil katolického krále Jakuba II. Pietní murals se pak věnují padlým příslušníkům UFF a dalších ozbrojených skupin, které bojovaly s IRA. Ve svém provedení jsou tyto často chápány jako ty agresivnější, oproti katolickým. Dost často tak z malby do okolí míří hlavně zakuklenců z těchto jednotek. Své místo zde má i historie, mapující třeba stavbu Titanicu v místní loděnici.

     Katolické  murals nebývaly zprvu tak často dobře zpracovány (myšlena kvalita barev a pestrost, která přišla až časem), ovšem oproti protestantským nepůsobí tak monotematicky a je v nich často zastoupena symbolika. Velké místo zde má obžaloba Britanie za pobyt vojsk a správu území vnímanou jako okupaci. Kromě pietních murals za mrtvé příslušníky IRA, jsou zde motivy Velikonočního povstání z roku 1916, kdy se Irové opevnili v hlavní poště (GPO) v Dublinu. Ačkoliv boj prohráli a představitelé povstání byli popraveni, byl to jeden z rozhodujících okamžiků, který dál formoval irské uvědomění. Objevují se i sportovní muraly odkazující na sporty provozující se skoro výhradně v Irsku (hurling). Velká část je tematicky věnovaná hladovce 10 vězňů, kteří zemřeli, aniž by jim byl uznán status politických vězňů. Pro tuto oblast je typická symbolika písmena H, které buď znamená anglické slovo Hunger - hlad, nebo odkazuje na H-Block,což bylo vězení v Armagh, kde hladovkáři zemřeli. Výraznou osobností tohoto činu byl Bobby Sands, který je často na murals portrétovaný. Své místo má i solidarita, kdy na kresbách podporují své spojence Baskicko a Palestinu.

     V Belfastu jsme našli ještě několik málo původních kreseb ze 70 let, většina však pochází z pozdějších let. Určité motivy byly přemalovány v rámci aktuálnosti. Spousty murals zdokumentovaných v listopadu 2007 jsme po půl roce již nenašli. V současné době některé murals tvoří mladí sprejeři a tak do tohoto žánru pomalu proniká graffiti styl.

     V symbolice obou stran se vyskytuje znak Ulsteru tzv. Red hand (Rudá ruka). Pověst říká, že o Irsko měli zájem dva králové. Vládnout však mohl jen jeden. Proto se rozhodli, že podstoupí závod svých lodí a Irsko získá ten, kdo první dorazí k břehu a první se dotkne rukou balvanu, který tam ležel. Král, který závod prohrával tak moc po Irsku toužil, že si utnul ruku a z lodi ji hodil na balvan, aby byla země jeho. Myslím, že nic více nevystihuje povahu těchto lidí.