Tramvaj č.3 aneb vzkaz Otcům

   Tramvaj č.3 zastavila u ostrůvku a otevřela dveře, aby pak vyplivnula, či pohltila novou dávku cestujících. Nastupuji.      

     „  …a to ti říkám naposled, to si piš! Blbce ze mne dělat nebudeš!“ křičí mužský hlas. Automaticky se podívám jeho směrem.   

     V laminátovém sedadle se rozvaluje velký muž v černém kabátě. V ruce si vztekle pohrává s mobilem Vertu. Celá  jeho vizáž nějak nekoresponduje  s chutí jezdit sockou. Otáčí se dozadu, kde za ním sedí tak dvanáctiletý kluk. Hlavu staženou mezi rameny.

     „Můžeš mi laskavě sdělit, co jsi za poslední dobu udělal dobře. Jsi úplně k ničemu. Co jsi udělal dobře, slyšíš? No tak to řekni!“ křičí dál na kluka.

    „Ale tati, já… „

    „Mlč, povídám, nebo vstanu! Ty můžeš jen držet hubu a krok!“ Kluk ještě více zajel se sklopenou hlavou do sedačky.

    „Nemůžu pochopit  jak jsi neschopnej. Proboha po kom to dítě je…,“ křičí dál a jeho hlas tak naplňuje malý prostor, že se před ním nedaří utéci ani těm, co mají v uších mp3.

     „Mám s tebou jen problémy, ráno porada na nic, pak chcíplo v garážích auto, nestihnul jsem jednání a ke všemu ty“. A tak kromě opovržení nad vlastním potomkem poslal do éteru zprávu o „ nadšení“ z tohoto cestování.

   Následuje další kulometná palba výtek na hlavu kluka. Atmosféra v tramvaji by se dala krájet. Lidé kroutí hlavou, vzdychají, hledají mezi sebou spojence. Asi dvacetiletá dívka si s nenávistí v očích přeměřuje muže v kabátu.

     „Ty voe, já ho asi sundám,“ slyším tlumeně muže, sedícího o kus dál v protilehlé řadě sedadel se ženou.

     „Bořku, nepleť se do toho, bude ostuda,“ hladí ho po hřbetu ruky partnerka.

    Napětí se stupňuje a celou scénu vidím v odrazu kabiny pro řidiče. Na pár minut se propadám do vzpomínek. Sedím v kanceláři na otáčecí židli, o kus dál na gauči kolega Marian - psycholog. Oba máme po tematické skupině „O otcích“, kterou jsme vedli.

     „Co na to dnes říkáš? Viděl  jsi Dana?“ ptá se, když dlouho mlčím.

     „Jo, viděl. Kdekdo by  ty kluky nejraději mlátil za jejich chování. Přitom kdo by tu zasloužil, jsou převážně fotrové,“ řeknu znechuceně.

    Dan byl dospělý chlap, podle svých slov nikdy neudělal nic dobře, jako prostřední dítě často opomíjený, zesměšňovaný. Nikdy mu nečetli pohádky, legendy, otec  ho  nikdy nevzal sebou na ryby, protože byl prostě nešikovný. Matka měla z otce respekt plně se mu podrobovala.  Začal mít problémy ve škole, poznámky, krádeže, party, …učiliště mu vybral otec, musel tam jít. Útěky, drogy  první podmínka za ublížení na zdraví, loupež a na konci kriminál, léčba ze závislosti. Otec i rodina s ním přerušili kontakt, recidiva. Druhý kriminál, opět drogy a nakonec skončil u nás. Na konci skupiny brečel: „Nikdy, nikdy jsem pro něho nebyl dost dobrý…“

     „Budeme mu číst večer pohádky, a je jedno jak se na to kdo bude tvářit, prostě někdo z chlapů musí začít“ navrhuji. „Prostě ho v rámci svého svědomí a dluhu dovybavíme jak to jen půjde a naplánujeme vztahovku s otcem a sourozenci.  Matka přijede na návštěvu“.

   Marián souhlasí. Ano, mimo kontext terapie to zní  se čtením pohádek šíleně … ale my jsme v Psychiatrické léčebně, takže zas až tak ne.

   Řev muže v tramvaji mne vrací opět nazpět. „Jak seš to vylepanej, kdo tě tak strašně ostříhal, vypadáš jak nějakej Bítlsák !!! Hrozný…“. Tramvaj zastavuje na Vltavské.

    „Já si myslím, že máš moc pěkný účes a sluší ti“ vydá se do osamoceného boje paní ve středních letech, usměje se na chlapce.

    „Vůbec  nevíte co říkáte a pletete se, do čeho nemáte!“ vyjede po ní muž. V tramvaji by byl slyšet i pád špendlíku .

    „Vy jste totálně mimo a buzerujete tady kluka! Kdo to má furt poslouchat?“ pustí se do něho dvacetiletá slečna.

  Tramvaj zahučí souhlasně, muž na okamžik znejistí, aby pak předvedl s mávnutím rukou pouze jakýsi úšklebek. Vystupuji…obraz kluka a Dana se mi prolíná…prudce se otočím a udělám pár kroků zpět, vlastně ani nevím co v té bezmoci udělám…

   „Mladej drž se …“ usměji se na něho jak jen to jde, kluk na mne kouká. Otočím se k tomu řvounovi, co nám čtvrt hodiny v kuse otravoval život.

    „Myslíte si, že by Vám reakce třech lidí mohla napovědět, jak se chováte?“

    „No jistě, jistě zas nějaké rozumy“ odpálí to.

   „Aha, tak ne …“zakroutím hlavou. Dveře se za mnou zavřou.

 Podívám se ještě po tramvaji, která odváží pryč možná dalšího Dana.