Jeden z hlavních rysů mé profese je to, že stále a dokola učím mladé lidi růst na osobních prožitcích. Stejným způsobem tedy žiji i já.
Když mi nedávno přišla sms od kamarádky, jestli od nás z hor nepřevezu do Prahy kočárek, vzal jsem to jak to stojí a leží. Dokonce od toho ani nic nečekal a kývnul.
Nějak jsem zapomněl na detail. Že nemám děti a ve vztahu ke kočárku jsem maximálně ten hodný pán, co vám s ním pomůže do busu. Už když jsem ho parkoval vedle kočárku jedné maminky, cítil jsem, že nedotknutý z toho neodejdu. Připadal jsem si jak v nějaké dětské hře, už proto, že kočárek byl prázdný. Nacpal jsem do něho alespoň batoh a odlehčil tak záda od další nejistoty. Také okolí a významné pohledy kolemjdoucích svědčili, že nové fámy jsou na světě.
„Konečně rozumím tomu, co se s tebou poslední dobou děje“ řekla mi dcera nadřízeného, když mne potkala, jak uháním po ulici se svým novým „vozem“. Samozřejmě nerozuměla ničemu.
Ihned u busu se mi podařilo „očesat“ brzdy, protože jsem zapomněl, že jsem ho zajistil a když nechtěl jet, silou jsem mu pomohl. „To nic, raději to naložíme.“chlácholil mne řidič autobusu a zamrkal.
Sklopné madlo byla bitva číslo dvě. Ten, kdo to navrhoval, žil patrně ve falešné představě, že ženy mají tři ruce. Něco tak nedomyšleného jsem dlouho nepotkal. Na druhou stranu jsem tím marným zápasem pobavil půlku škodolibého autobusu. „Nechceš s tím raději pomoci?“nabízí se spolucestující.“Nééééééééé“ vrčím „to zvládnu sám“ a vykouzlím na ni americký úsměv. Po vystoupení jsem tak zblbnutý že hovícím batohu zvednu raději stříšku proti slunci.
Přijíždím domů za pohledu sousedů a tak zlehčuji situaci „Vezu vám Justýnu“ (potencionální jméno mé neméně potencionální dcery).Ještě netuším, že kočárek právě obdržel jméno.
Parkuji ho na jediném možném místě – na rozhraní dvou dveří v chodbě. Uvědomuji si, že tady by musel stát i v budoucnu.Vznešeně tam překáží a pokud chce kdokoliv otevřít jedny dveře, posune ho k druhým s vysvětlením: „Promiň Justy, jdu pro brambory.“
To, jak jsme pár trubek a tkaniny polidštili mne docela děsí.
Takto uběhne 20 dní. Mezitím je kočárek přikrytý, aby se na něho neprášilo. Nakonec oznamuji, že odvezu Justýnu novým majitelům.Při zpáteční cestě také já potkávám hodného pána, co jiným pomáhá s kočárky. U toho pobořím koš na odpadky a opět zápasím s madlem.
Nepodařilo se mi ho poskládat do dálkové linky, takže v době, kdy smolím těchto pár řádků, všemožně na mne padá z plošiny u zadních dveří a mlátí se o něho procházející. Opravdu kontrastně situaci dokresluje jeho obchodní název COMFORT. Zbývá ho ještě vysmýkat po schodech a předat. „Tak vidíš, odpadla nám dobrodružná cesta přes dvě metra a tramvaj“.mluvím tiše ke kočárku. V hlavě mi běží, jaké piruety bych s ním vytáčel na eskalátorech. Nakonec nacházím výtah označený kočárkem, z něhož právě vyjíždí mladá maminka. S pochopením pro situaci překryje rukou fotobuňku, abych mohl nacouvat. Hotová koalice kočárkářů!
Nikdy jsem nepochyboval, že cesty s kočárky nejsou lehké, přesto by mateřská měla obsahovat odškodnění za každodenní boj v MHD, na eskalátorech, schodištích a jiných místech, kam se nedá rozumě vejít. Také mne nenapadlo, kolik průměrná žena s kočárkem naposiluje. Pokud přičtu slalomy mezi regály v hypermarketech, bench press (tlaky s kočárkem do kopce), musí mít maminky kondici, jak z fitness centra. Tak dobré brzdy a fungující madla!
