Sudety 1987. Železniční přejezd Na Pomezí. Vlaky šibují a bude to chvíli trvat. ARO 4x4 přede, tedy pokud se to o rumunském motoru dá vůbec říci. Laminátová střecha netěsní, kliky od dveří jsou popraskané a v palubovce chybí pár knoflíků. Cizí auto, v cizí části země, kde je vlastně každý cizincem odněkud.
V kabině sedí otec a syn. Oba na sobě vaťáky, taky co jiného tady a v zimě.
„Poslouchej, chci ti něco říci,“ otočí se na syna.
„Snaž se v životě obklopit lidmi, co ti něco mohou dát.“ Syn přikývne (A co mi mají dát?). Závory se zvedají.
Ještě mnohokrát pojedou touto cestou. Vše se bude měnit, prostor i čas….
První rozhovor pro školní časopis s hudebníkem známé kapely. Otcův kamarád František. Bude ho učit na kytaru. Vynikající učitel má však podprůměrného studenta. K narozeninám mu dá pět trsátek na šňůrce. Sám mu je vyrobí. Jde vlastně o náramek, na kterém je trsátko přichyceno, aby ho měl stále při ruce. Kluk bude pyšný, nosí je stejně jako ten profík.
„Vytáhni mi střihy…proboha, jak to špendlíš, šetři materiálem a přidej trochu na záševky…“
„Ta malta je málo mastná, jo, namoč tu cihlu…takhle!“
„ Tady je hont a lámej tu žulu po dobré!“
„Nevytahuj nikdy zbraň, když nechceš střílet, jinak jsi za šaška a většinou mrtvého!“
„KCC 4, já KCC2 …bez závad“.
„Když dostane šok, prostě ji to frakčně píchneš, nejsi doktor, ale bude to jediná možnost, navíc máš kolem sebe 15 bývalých narkomanů, nezvorej to.“
„Kovář psychoterapeut, co přišel přes lom do pasťáku a pak k nám…hmm výborná anabáze…tak že byste napřed ukoval sebe, ne? Snad vám těch pět let výcviku bude stačit.“
„ Strip do mouky, čtyřikrát prohodit, pak do vody…a opakovat“.
„Bojím se s vámi v autě, jezdíte s plynem na podlaze, skoro v protisměru, z vedlejší se snažíte v plných otáčkách dostat mezi dva kamióny , nemáte pud sebezáchovy a hlavně…hlavně to neumíte…“.
Je únor 2014, syn stojí uprostřed velkoobchodu s textilem. Platí balíček s hedvábnou látkou. Prodavačka se na něho usměje.
„Víte, byl jsem tu naposledy pro látku před léty, tohle je obchod s atmosférou,“ přizná.
„A co, že jste k nám tak dlouho nechodil?“.
Dotaz ho překvapí. Před očima mu proběhnou obrazy posledních let… šátek od Louis Vuittona, nitě Gütermann, přehlídka v Lighthausu, tváře modelek, návrháři… zátarasy a zdi v Belfastu, ghetta pařížského předměstí… i padající skála pod Mont Blancem…
„Já…víte…,“ zarazí se, subjektivní temno ho pohltí.
„Byl jste patrně dlouho v zahraničí, viďte?“ přiběhne mu na pomoc
„Ano, dá se to tak říci…“ přijímá tu verzi
„Pěkný den a přijďte zas,“ usmívá se přátelsky. Jo, vrátit se.
V noci, když všichni spí, vyrábí pro člověka ze svého týmu úplně stejné trsátko na šňůrce, které dostal tenkrát od Františka. Bude taky k narozeninám. Vrtat nožem plast Dunlop dá docela zabrat a i František s těmi pěti musel mít tenkrát strašně moc práce. Někdy prostě musí jít syn domů oklikou, i když je domek za rohem. Snad proto, aby pochopil, co mu ti druzí dávají. A čert vem prachy! :)
Věnováno Pavlovi Ch. a Františkovi L.
