Tramvaj najela do zatáčky a řidič pomalu přibrzdil. Z levé strany se cestujícím odkryl pohled na Vltavu a několik málo labutí u ostrůvku. Z pravé cestu lemovala zeď a za ní budova, která má množství malých oken s červenou záclonou.
„…no a pak projdeš barem a nahoru jsou schody na pokoje,“ říká tichým hlasem stojící muž své přítelkyni. Drží se nad ní oběma rukama za tyč, rozkročený a nahrbený.
„Počkej, jak to tak přesně víš, ty jsi tam někdy byl?“ zarazí se ona.
Letmý úsměv světáka co si vychutnává pauzu. (Neříkej to, neříkej… napovídám)
„Ne,“ odpoví.
„Nelži mi,“ naléhá na něj. (Zůstaň u toho, neměň to!!!)
„Jo, jednou,“(Pozdě…)
"Kluci chtěli, aby je tam někdo zavezl.“ (Tomu říkáme „bažinová komunikace“, je jedno co řekneš, stejně se potopíš.)
„A to mi říkáš jen tak? Víš co ti řeknu? Ty jsi fakt pěkně hnusnej,“ odtáhne se od jeho pokusu ji pohladit.
Přes to bahno, kde právě je, si uchovává masku usměvavého muže. Tělo ho však zrazuje.
„A na víkend pojedeme k našim?“ snaží se (Brzo, brzo, to ti neklapne…“)
„Nevím!“ odsekne a kouká z okna.
„Fakt to nechápu, kde se to v tobě bere!?“ pokračuje s výčitkou.
Ticho…typové ticho. Překlenovací ticho.
„Hele, tady se už zase bruslí,“ ukazuje na Štvanici (První kolo odpískáno, nikoliv zapomenuto)
„Můžeme tam jít třeba zítra, jestli chceš,“ (Úplatek…)
„Hm,“ odpoví s úsměvem
Vystupují na Těšnově. Přemýšlím, kdy se s dnešním příběhem muž zase potká. Asi nečekaně v úplně jiném konfliktu.
Je mnoho těch, co denně kroutí hlavou nad mentalitou a důvody sebevražedných atentátníků. Přesto jich je většina ochotna kdykoliv páchat sebevraždu vztahovou.
Věnováno Jiřímu H., který nám říkal: „Když už tohle uděláte, tak o tom mlčte. Je to nefér k tomu druhému. A hlavně – vraťte se domů“.
Zdroj obrázku: what-next.blog.cz
