24 hodin na koloběžce, aneb poznámky nesportovce

     Připadalo by Vám vtipné se v noci prohánět na koloběžce po Stromovce? Mně ano. Po náročném týdnu, kdy připomínám špatně rozebrané Lego se courám asfaltkou a hledám místo, kde je začátek závodu 24 hodin na koloběžce. Přiznávám bez mučení, že doposud jsem na tomto vynálezu ujel cca 40 metrů. To když jsem na ni jezdil v práci a nutil šéfa, ať nám je koupí, kvůli rychlejší obsluze zákazníků s argumentem: „Na Hradě je taky měli, proč ne my?“. Neklaplo to.

  „Brmbrm!…Smraďochu ….Smrdííííšššš!….Ty kravičkooooooo…..Ty kokso! Hory Hory  …infoinfo!….Nudlééééééé ….s mákem!, CECEjedůůůů. …grázl.  Přicházím k oranžové blikačce a ocitám se někde uprostřed stanového městečka, kde v různých intervalech kolem Vás sviští koloběžky a těmito pokřiky se dorozumívají závodníci na trati.Teda, aby se v té tmě našli :) . Patnáct týmů zde den a noc měří své síly ve štafetovém závodě. Akce, která měla dříve název s přívlastkem Le Stromovka je definovaná jako recesistická, zápal a výkony týmů už bych tak úplně neviděl. I běžným pohledem je vidět, že se na ten závod každý po svém svědomitě připravil. Někdo vsází na stravu, jiný na vytuněnou koloběžku či podporu na trati.

    Zdravím se s týmem Horyinfo, za které se pokusím kus trati odjet. První optimismus mne opouští když zjistím, že jedno kolo měří cca 2,4 Km , navíc ani netuším kudy jet. Beru s kolegou Jendou horské kolo a jedeme to projet.

    Můj nepokorný postoj začíná už tím, že mám na sobě rifle.  „Tady dej pozor na tu díru“ukazuje na malý důlek uprostřed cesty. „Hmmm“ nechápu moc dobře, proč mi tu banalitu ukazuje. „Od zatáčky to jde dobře rozjet a nemusíš do toho tolik dupat, hlavně střídej nohy“ doporučuje Jenda. „Jenže já jinak než na pravou stejně nedokážu jet“ vysvětluji. „Nooo, víš, to třeba časem přijde samo, to střídání nohou“sděluje mi opatrně. „Na rovince před viaduktem to hodně drncá, drž se spíše na středu a pod mostem přibrzdi, ať za rohem nesrazíš třeba milence“. Projíždíme a musím připustit, že nic z toho, co říká mi na „horácu“ vůbec nepřijde. Následuje menší sešup dolů a jsme opět na startu.

     Beru si  reflexní vestu a čelovku. Mé lokálpatriotické srdce hřeje fakt, že jedu na koloběžce od Kostky, která se vyrábí u nás. Ano, když netrefím zatáčku, poletím na pusu přes moravská řidítka :).Poslední minuta před přebíráním štafety, poslední instrukce od Honzy: „Jo, a asi tě budou předjíždět děti, vyrovnej se s tím…“. No tak to bude super. „Hory Hory !!!“ slyším řítící se koloběžku. „Hory Hory !!!“odpovídám a po cestě přebírám štafetu. Odrážím se a vyjíždím do tmy. Z pohodlné asfaltky vjedu asi na kostky, protože mne to pěkně vyklepe. Následuje rovinka,mostek a pod ním onen důlek, který bezchybně trefím. Prásk, beru to spodní částí a vypadá to, že skončím na zemí. Nějak to vyrovnám a uháním tmou. Ani mi nedojde, že už jedu levou nohou, pravou ani necítím.Kolem projede první předjíždějící závodník…fakt dítě. Pomalu dýchám, jak astmatická veverka, přibrzdím a raději jedu po doporučeném středu, stejně tak kvůli případným milencům zpomalím pod viaduktem. Poprvé vzpomínám na povídku „Jak jsem jel Krále Šumavy“, stále ještě ve fází, že to dojedu. Konečně cíl, střídáme se, jdu se zapsat a sedám si. Za noc to takto otočím 4x. Když ve dvě ráno odcházím, zbývá do konce závodu 15 hodin. Lidé pospávají na karimatkách, ve stanech a čekají na startech.

Závěr: Tým Horyinfo obsadil 7 místo a já našel po ránu na svých nohách svaly, o  kterých jsem neměl tušení. Děkuji tímto: Veronice, Jendovi, Honzovi S, Pepovi, Sabče, Sašovi, Maruškám, Ríšovi a ostatním, co se celých 24 hodin střídaly na koloběžkách.

Foto: Jan Stárek a tým HORYinfo

http://www.horyinfo.cz/