Občanská válka v Rusku I.

... sociální a třídní konfrontace dosáhla stadia občanské války, rozdělila společnost na "vlastní" a "cizí", na "my" a "oni" ...

Bolševický puč s převzetím moci v petrohradském Sovětu a s tím spojené svržení již páté ruské vlády od abdikace císaře Mikuláše II. Romanova znamenal pro obyvatele většiny bývalého Ruského impéria počátek více než čtyřletého pekla občanské války, která je stála okolo  2,5 mil. mrtvých v důsledku vojenských střetů, 2 mil. mrtvých v důsledku všestranného teroru, 6 mil. mrtvých z důvodu hladu a epidemií a další 2 mil. osob skončilo v emigraci. Toto období se dá rozdělit do čtyř fází.

Fáze první ( listopad 1917 - únor 1918)

- rozklad ruské armády, bolševické přebírání moci a tvorba bolševických jednotek, počátky vytváření "bílého" hnutí a jeho jednotek, počáteční boje a vývoj na východní frontě Velké války.

Po převzetí moci v petrohradské oblasti bolševiky a levicovými Esery (s podporou Rudých gard, části petrohradské posádky a námořníků Baltské flotily - vel. V.A. Antonov-Ovsejenko) jsou Kongres sovětů a Rada lidových komisařů (RLK) prohlášeny nejvyšším zákonodárným sborem. Na to reaguje 27.10. A.F. Kerenskyj (předseda poslední ruské vlády) rozkazem pro 3. jízdní sbor (genmjr. P.N. Krasnov) na převzetí kontroly nad Petrohradem a 29. října vypuká protibolševická vzpoura kadetů, která je však během 3 dnů bolševickou přesilou (M.A. Muratov) rozdrcena. To donutí genmjr. Krasnova, který si je vědom malého počtu a špatného morálního stavu svých jednotek, k jednání s Radou lidových komisařů o zastavení nepřátelství a kapitulaci. Na stranu bolševiků přecházejí téměř jako jeden muž 1. a 2. brigáda lotyšských střelců, kteří začnou tvořit tvrdé jádro bolševických jednotek. Po týdenních tvrdých bojích mezi Rudými gardami a důstojníky a kadety vojenských škol přebírají bolševici moc i v Moskvě.

Na základě "Dekretu o míru"  zasílá Rada lidových komisařů 8./21.11. gen. N.N. Duchoninovi (po útěku Kerenského Vrchní hlavní velící RIA) do Mogileva (sídlo Stavky) rozkaz k okamžitému zahájení mírových jednání s Ústředními mocnostmi. Ten však rozkaz odmítá (nepovažuje RLK za legitimní), je sesazen a vrchní velení přebírá s eskortou Rudých gard N.V. Krylenko. Duchoninovi se před zatčením ještě podaří propustit z vězení skupinu důstojníků zatčených na základě Kerenského rozkazu (Děnikin, Kornilov a další). Jednání mezi sovětskou a německou (+ R-U, turecká a bulharská) delegací o příměří začínají v Brestu-litevském 20.11./3.12.1917 a vlivem roztříštěnosti názorů různých frakcí budou dlouhá a složitá. "Rudí" zatím dostávají pod kontrolu v podstatě celou oblast jednotek severního a západního frontu. Jiná je však situace na Ukrajině (Ukrajinská centrální rada neuznává legitimitu RLK), rumunské frontě, kde silně protibolševický gen. D.G. Ščerbačjov uzavírá s polním maršálem A. von Mackensenem lokální příměří a tvrdě potlačuje bolševický vliv ve svých jednotkách a také na kavkazské frontě (kontrolu v oblasti přebírá menševicko-muslimský Zakavkazský komisariát). V nepřífrontových oblastech se Rudým gardám většinově podařilo převzít kontrolu nad většími městy bez větších střetů v centrálních oblastech Ruska, Pobaltí, Bělorusku, na Donbasu a Doněcké oblasti. Zcela se kontrole vymyká Finské velkovévodství, které vyhlašuje 6.12. nezávislost, kterou RLK sice uznává, ale jen pro to, aby získala čas na zpětné převzetí kontroly pomocí finských sociálních demokratů.

Po počátečním šoku se v Rusku na přelomu 1917/18 začínají formovat protibolševické "bílé" síly - jejich primárním znakem v celé občanské válce však je názorová a ideologická roztříštěnost a malá schopnost spolupráce. Jednou z prvních organizovaných byly části Donského kozáckého vojska pod velením atamana A.M. Kaledina v oblasti kolem Nočerkassku, Kamenskoj a Glubokoj. Značná část místních kozáků ovšem zachovala neutralitu a část se připojila k "rudým". Pod vedením gen.pěch. M.V. Alexejeva vzniká v oblasti také tkzv. Dobrovolnická armáda, složená převážně z důstojníků bývalé RIA a kadetů a žáků vojenských učilišť (kozáci a mužstvo tvoří cca do 10%), která na konci ledna dosáhla stavu okolo 5 tis. mužů. Protiútok  Rudých gard (V.A. Antonov-Ovsejenko, cca 6 tis. šavlí a bajonetů) však na přelomu ledna a února 1918 Kaledinovy jednotky doslova rozpráší a po dobití Rostova a Taranrogu i  Dobrovolnická armáda se ztrátami ustupuje do Kubáňských stepí, doufaje v pomoc kubáňských kozáků. Té se však nedočká, většina z nich odmítá bojovat proti nové vládě. V jižní směru vede "rudé" operace bývalý pplk. RIA M.A. Murajev, jehož jednotky poráží místní "bílé" nacionalistické tatarské jednotky a na konci ledna obsazují celý Krym.

V Brestu-Litevském zatím pokračují jednání mezi "rudými" a Ústředními mocnostmi. Jednání jsou složitá, hlavně z důvodů naprosto jiných zájmů a ideologických pohledů jednotlivých frakcí "rudých" (bolševiků, levých Eserů, levých komunistů a anarchistů). Nakonec představitelům Ústředních mocností (snažících se o co nejrychlejší uvolnění jednotek pro západní a italskou frontu) dochází trpělivost a 18.2.1918 se dává 70 pěších a 5 jezdeckých divizí (prakticky bez odporu) do pohybu na východ po celé délce fronty. Rychlost postupu donutí "rudé" 3.3. podepsat velice tvrdou mírovou smlouvu, která je připraví o téměř 1 mil. km2 území, 60 mil. obyvatel, třetinu produkce potravin, většinu produkce cukru a 3/4 těžby a výroby železa, uhlí a oceli - přichází o Polsko, Ukrajinu, Pobaltí, Krym, část Běloruska, Persie a Afganistánu a o provincie Kars, Batumi a Ardahan.

Po prvních špatných zkušenostech s nasazením Rudých gard (formovaných na miličním principu) v regulérních bojích je na tvrdý nátlak L.N. Trockého podepsán RLK 15./28.1.1918 dekret "O založení dělnicko-rolnické rudé armády", která vzniká 23.2.1918.

Pokračování příště .....