Trapná historka o zánětu švindlu a červených kalhotkách v nemocničním pokoji.

Ne. Opravdu NIKDY si do nemocnice neberte červené rádobyrajcovní (čti s děsivě nízkým pasem, kraječkou a o dvě čísla menší) spoďáry! A už vůbec ne v kombinaci s rádobyrajcovní (čti poloprůhlednou a děsivě krátkou) noční košilkou!

Dokonce ani tehdy ne, jste-li tajnou milenkou primáře a vrchní sestry dohromady! A už vůbec ne. když vám je přesně o třicet let a 15 kilo víc, než by vám mělo být!!!

Fakt, že jsem se takto vyzbrojila na noční návštěvu nemocnice, byl zřejmě způsoben mým nevalným zdravotním stavem, který mě vedl k naprosté ztrátě soudnosti. Zmítána horečkou, bolestmi břicha a pocitem na zvracení jsem do tašky naházela jen to, co jsem v té chvíli uznala za vhodné – příbor, hygienu, knihu, toaleťák, jedinou „rajcovní“ noční košilku a své „sváteční“ červené kalhotky. Sadu černých bombarďáků a všechny ty megadlouhé flanelové noční košile, ve kterých jsem si připadala jako moje babička, jsem vyloučila hlavně proto, že jsem nechtěla na sále a před zjevnou operací slepáku vypadat trapně.

V tu chvíli jsem si neuvědomila jednu zásadní věc. V nemocnici je fakt každému šumák, co máte na sobě. Daleko trapnější je předstírat, že opravdu nosíte to miniaturní krajkové červené NIC, z kterého vám vylézají špeky na všechny světové strany, když je každýmu doktorovi jasný, že jste dokynula do věku, kdy jste bombarďákovej typ. Doktoři to vědí. A na rozdíl od vás to fakt neřeší...Teda asi...

Doktor na příjmu se na mě díval trochu naštvaně stylem „nějaká votravná ženská, co sem leze o půlnoci.“ Z čehož po chvilkové konverzaci a prohmatání břicha vyšlo „votravná ženská, co sežrala moc salátu se zálivkou a teď má dojem, že ji chytá slepák…“ Cítila jsem se strašně trapně, a s hrůzou čekala, kdy zařve : „Marš domů, ty hypochondre, styď se, a nezabírej tady flek VOPRAVDICKEJM případům!!!“ Naštěstí mu do té jeho diagnózy „zánět švindlu“ tak trochu nepasovalo to, že mám horečku a vyšší CRP.

„No, zánět slepého střeva nemůžu potvrdit ani vyvrátit,“ pronesl po chvíli strojeně. „Každopádně operace může být provedena stejně až zítra, sestra vás převeze na chirurgii.“

Nemocniční pokoj na chirurgickém oddělení v jednu v noci. Místo, kde dvě ženský hlasitě chrápou a vám je jasný, že vy, jakožto ta třetí, už dneska neusnete. Sestřička vám přidělí místo u okna s výhledem na hvězdy a dřív, než si stihnete umýt zuby a dojít na záchod, vás připojí ke kapačce se slovy: „ Kdybyste něco potřebovala, zazvoňte…“ Jenže vám je trapný říct, že už teď HNED potřebujete čůrat. Takže do ranního kuropění zíráte z okna, posloucháte dvojité chrápání, a snažíte se vší silou ovládnout svůj močák.

Budíček v šest ráno. Kapačka konečně dokape. Na záchodku si rychle čistím zuby a soukám se do svých jediných-červených minikalhotek. Na snídani nemám nárok, čekám na operaci. Místo ranní kávy další kapačka. V osm hodin mě sestra nakládá na vozík a odváží na rentgen. Cesta vede dolů dlouhou chodbou. Mám na sobě tu svou trapnou noční košilku a župan zdobený zaschlými skvrnami od kávy, kterým se zoufale snažím zakrýt špatně oholená lýtka. Nohy tisknu k sobě, aby snad někdo nedejbože nezahlédl mé červené spoďáry. Na konci chodby náhle zahlédnu známou tvář - taxikář EŠ! Bože, co ten tady dělá!!! Propadám panice. Ano, častokrát mě už vezl domů v různém stupni podroušení, ale ještě nikdy v županu a negližé. Stydím se. Raději dělám, že ho nevidím, zírám dlouze do stropu, utahuju si župan, a snažím se být tak neviditelná, jak jen to na úzké chodbě jde.

Na rentgenu musím odhalit břicho a tím i trapné spoďáry, tady přitisknout, nedýchat, a je hotovo. Opět jízda po chodbě kolem známého taxikáře, který tak dostává další šanci si mě důkladně prohlédnout. Sotva dosednu na postel, už mě připojí ke kapačce, berou krev, měří tlak i teplotu a najednou tu zase číhá sestra s vozíkem a šupky dupky dlouhou chodbou na ultrazvuk. Ano, tušíte správně, je to ta místnost hned za rentgenem a pan taxikář se asi ještě nedostal na řadu takže…

Ležím na ultrazvuku a mladý doktor mi rejdí přístrojem po břiše, přičemž může naprosto bezostyšně zkoumat nejen moje orgány, ale i miniaturní spoďáry. Je mi střídavě zima a horko a stydno.

V poledne dostávám místo oběda další dávku tekutiny z kapačky. Je mi mizerně, mám zimnici a chci spát. Ale nemám nárok. Za chvíli mě zase vezou. Tentokrát na CT. Celou cestu tou známou dlouhou chodbou už se pro jistou snažím zírat jen na svoje sešlapaný bačkory. Na CT kupodivu nemusím nic vyhrnovat, což je úleva. Po vyšetření se na mě pan doktor dívá více než překvapeně. „Tak břicho máte v pořádku, ale vždyť vy máte zápal plic!!!“ Když to vysloví, jsem stejně překvapená jako on. Kdo by to byl řekl, že se ze zánětu švindlu vyklube zápal plic. No tak hlavně že nejsem hypochondr!

Pak už to jde rychle. Začnou se za mnou hrnout davy různých sester a doktorů, kteří zřejmě ještě nikdy neviděli takového exota, který je hospitalizován na chirurgii se slepákem, a má být přitom na interně se zápalem plic. Nikdo si se mnou neví rady, tak zasedá konzilium. Doktor z interny mě přijde informovat, že se mu to s tím zápalem plic nezdá. Asi vypadám moc zdravě a málo kašlu. Směle mi navrhne, že by to mohla být embolie, a já jako správný hypochondr mu to odsouhlasím, protože mě přece tudle tak divně píchlo na hrudi. Poté mi zcela nečekaně odhrne peřinu, čímž se znovu odhalí (pokolikáté dnes už) mé červené minispoďárky, vykukující zpod trapně krátké noční košilky, a začne mi prohmatávat nohy.

Za chvilku frčím znova na ultrazvuk, zkontrolovat žíly, jestli je nemám ucpaný. Ten samej mladej doktor, co mi tam předtím okukoval spoďáry, se teď kochá pohledem na má špatně oholená lýtka. Ultrazvuk žil v pořádku. Co teď?...Asi další porada, protože mě za chvíli opět vezou, tentokrát na CT plic.

Už je večer. Ležím v posteli a konečně mě nikdo nikam nehoní. Odpojili mě od kapaček a dostala jsem čaj a rohlík, když si jedna hodná sestra vzpomněla, že mě operovat nebudou. Dostávám taky antibiotika. Rovnou do žíly. Přichází další doktor, vyhrne mi košilku, skontroluje dech a spoďáry (ten s diagnozou embolie už se neukázal) a oznámí mi, že se shodli na tom, že mám přece jen zápal plic, že mě ale už stěhovat nebudou, zůstanu do zítřka na chirurgii a pak můžu jet domů. No hurá!

Po večeři mě navštíví další pan doktor z interny.. Tváří se mile. „Já jsem vás prostě musel vidět osobně!“ Mrkne na mě a zkoumavě si mě prohlíží, následuje kontrola dechu (rozuměj prsou a spoďár). Zopakuje mi v podstatě to, co ten doktor předtím, dodá jen, že musím po dobrání antibiotik ještě na rentgen, „kdyby to náhodou nezmizelo.“

Po jeho odchodu paní na vedlejší posteli poprvé promluví.

„ No páni, se na vás přišel podívat i samotnej pán primář!“

„Opravdu? Jsem si nevšimla,“ špitnu.

„No dyť to měl přece napsaný na košili!“ Paní se naštvaně otočí a předstírá spánek.

Jsem překvapená. Očumuje mě tu celý procesí doktorů a nakonec sám primář!

Chvíli si připadám jak V.I.P. persona.

Než mě napadne jediný možný důvod .

Můžou za to ty červený minikalhotky...:-))