Z učitelského deníčku 4 aneb Konec školního roku

Konec školního roku patří k nejobtížnějším obdobím učitelské sezóny. Učitelé jsou unavení,studenti už se vidí na prázdninách, je čas různých zkoušek a uzavírání klasifikace. A já melu z posledního. 

Pátek 16. června 

Vstávám lehce po páté hodině, protože  musím doputovat na Zlíchov, do střediska praktické výuky, kde v půl osmé ráno začínají závěrečné zkoušky mé učňovské třídy, dneska budou zkoušeni umělečtí truhláři. Jsem členem komise jako třídní učitelka, zkoušíme z odborných předmětů, z dějin umění a z ekonomiky.

Když dorazím na místo, hned mě dopálí jeden chlapec, který má na sobě tenisky a džíny (rozkaz zněl jasně: všichni v obleku!). Můj úkol je vyplňovat protokoly o zkoušce a poskytovat psychickou podporu učňům, na kterých je patrná nervozita. Brzy ovšem potřebuji psychickou podporu spíše já, spolu s ostatními kolegy, když se dozvídáme, že stavba katedrály svatého Víta byla zahájena v baroku, dokončena v renesanci, což bylo asi v roce 1750. Podobných perel padlo ještě hodně. Uklidňuju se tím, že mám zadarmo kávu, dva chlebíčky a fidorku. Ústními zkouškami nakonec procházejí všichni, odborné předměty mají přece jenom v malíčku.

Sobota a neděle 17. a 18. června

Opravuji slohové práce. Vzpomínám, jak jsem při studiu na Pedagogické fakultě hltala každý studentský cvičný text a těšila jsem se, až budu opravovat slohovky a nahlédnu tak do vnitřního světa studentů. Teď, když vidím nadepsaný text "Slohová práce" zvedá se mi žaludek a pochybuju, jestli něco jako vnitřní studentský svět existuje. 

Když doopravím slohovky, píšu studentům dopisy, což je taková moje specialita. Dělám to vždy na konci školního roku, každému píši ručně psaný dopis se slovním hodnocením. Po napsání 60 dopisů mám zaděláno na zánět šlach a chce se mi zvracet už jenom když vidím papír a tužku.

Úterý 20. června

Opět na Zlíchov, k závěrečným zkouškám. Tentokrát jsou na řadě umělečtí kováři. Když dorazím po sedmé hodině na místo, všichni sedí pod pergolou a učí se. Fotím si je, protože takový výjev jsem neměla to štěstí za celé tři roky, co je učím, spatřit. Je strašné vedro, lepí se mi zadek k židli, trvá to dlouho, lituju kluky, že musí trpět v oblecích. Jsou nervózní, moc jim to nejde, ale všichni to zvládají. Jdu to s nimi oslavit, jedeme přívozem přes Vltavu, který máme jenom pro sebe, kluci jsou šťastní a já se raduju s nimi. 

Čtvrtek 22. června

Učím osm hodin v kuse v naší hrdlořezské budově, vůbec se to nedá vydržet, studenti jsou nesoustředění, nespolupracují a pořád dokola se diví, že když nemají všechny známky, neuzavřu jim klasifikaci. Všichni si chtějí na honem něco dopisovat, doplňovat, štve mě to, jsem nervózní, protivná, protože všechno nechávají na poslední chvíli. A já jenom opravuju a opravuju a zapisuju a zapisuju a oni pruděj a pruděj. A je vedro, zase se mi lepí zadek k židli.

A aby toho dnes nebylo málo, v 17 hodin se ve strašnické budově konají třídní schůzky budoucích prvních ročníků, dostanu novou třídu nástavbového studia. Mám hojnou účast, trochu mě vyvádí z míry, že budu mít ve třídě deset děvčat, jsem zvyklá na chlapecký kolektiv, ale vypadají sympaticky, tak snad to půjde.

Pondělí 26. 6. 

Dnes je ve škole uklízecí den. Lihem se čistí počmárané lavice a tabule, ale nejzajímavější činností je šťouchání nepořádku z topení, máme na to ukazovátka a příložníky. Z topení vypadávají slupky od pomeranče, igelitové pytlíky, staré rohlíky, kousky učebnic.... Nechápu motivaci tam takové věci strkat. Odhaduji, že nalepených žvýkaček na  jednu školní místnost (na oknech, pod parapety, zespoda na lavicích, v topení) je tak 300. 

Středa 28. 6. 

Mám narozeniny, je mi 36 let. Ufffff. Dnes je na programu slavnostní předávání výučních listů ve strašnickém kulturním domě. Kulturnost prostředí je podpořena každoročním poposkakováním puštěné státní hymny, letos pro jistotu ani nedohrála. Pořád je to ale lepší než předávání maturitních vysvědčení u výdejního okénka v jídelně.

Z míry mě vyvádí kolega, který má na papíru připravený proslov pro svou třídu. Zachvátí mě panika, protože nic připraveného nemám. Představuju vyučené kluky a oni přebírají výuční listy, potom k nim pronáším řeč a obrazně je vypouštím ze své náruče. Slzy mám na krajíčku, protože je mi jasné, že už se moc vídat nebudeme a toto je opravdu poslední příležitost, jak si je ještě užít. Moje dojetí se stupňuje, když mi gratulují k narozeninám a zahrnují mě květinami, čokoládami a dalšími drobnostmi. Zároveň si ale říkám, jak je možné, že z těch přidrzlých puberťáčků, které jsem poznala v prváku, se stali docela rozumní chlapi. To je život. 

Odpoledne je závěrečná pedagogická porada a potom jdeme s kolegy na pivo. Hurá!

Úterý 4. 7. 

Dnes jsme dozkoušeli neklasifikované a můžeme i my konečně na prázdniny.

Na závěr trochu statistiky:

Známky, které jsem udělila za uplynulý školní rok: 2379 

Jedničky: 635

Dvojky: 537

Trojky: 678

Čtyřky: 240

Pětky: 289

Opravené slohové práce: 897