Z učitelského deníčku 2

Květen. Měsíc lásky, krásy, květů, alergií. A maturit. Na všech středních školách nastává šrumec. O písemných maturitách bude řeč ve druhém díle mého deníčku.

Pondělí 1. 5. 

Na první máj jsem se vždy těšila. Letos (už podruhé) má tento den pro mě spíše hořkou příchuť, protože nemám nikoho, koho bych mohla políbit pod rozkvetlou třešní. A tak jedu do Dejvic pro dceru, která byla u tatínka, a trávím den s ní. Pod rozkvetlou třešní políbím svou malou Aničku a cítím se spokojeně a vděčně, že mám tak skvělé dítě. Odpoledne jsme u mých rodičů (začínám se trochu litovat, že tento den trávím ve svém věku s rodiči, ale jsem optimista a slibuju si, že příští rok už to bude jiné). Večer si přečtu Máj a přemýšlím, proč je Mácha na tom Petříně vyobrazen s tím šeříkem jako nějaký romantický pako, když to byl ve skutečnosti pěknej bouřlivák a k romantickému snílkovi má daleko (všichni, kdo četli Máchovy intimní deníky, vědí), koneckonců jeho Máj je taky solidní drama.

Úterý 2. 5.

Ráno nakupuju nějaké čokolády pro maturanty, kterým dnes začínají písemné maturitní zkoušky. Píšou matiku a odpoledne sloh z angličtiny. Ten sloh jim zadávám a dělám dozor. Zrovna u mé milované třídy 4UZD, učila jsem je tři roky a už teď se mi po nich stýská. Je to jedna z nejlepších tříd, které jsem kdy učila. Sice to s nimi nebylo úplně jednoduché, hodně jsem se navztekala nad jejich liknavostí a leností. Jejich slogan "Ještě je dost času!" pronášejí i těsně před zkouškou. Na první pohled vypadají bezstarostně a klidně, ale některým se třesou ruce a vidím, že je v nich malá dušička. Jsem nervózní spolu s nimi.

Večer mi tři z nich píšou (ráno v 8,00 je čeká didakťák z češtiny), jeden se ptá, jak se pozná hlavní věta, odpovídám a nevím, jestli mám být ráda, že se ptá nebo mám být naštvaná, že to řeší až teď. Rozhoduji se po první možnost. Další dva si chtějí jen tak popovídat. Je vidět, že se té češtiny bojí.

Středa 3. 5. 

Ve škole mám být až odpoledne, ale chci stihnout studenty a zeptat se jich na pocity z didakťáku. Jako naschvál je v oblasti Strašnic problém s dopravou a nic nejezdí. Jdu pěšky, přiběhnu do školy úplně uřícená, ale stíhám je. Po cestě kupuju višně v čokoládě. Dneska to bude potřeba. Jsou vykulení, prý to bylo těžké, jsem v klidu, protože to říkají vždycky. Když se dostanu k zadání, didakťák vypracovávám, nic těžkého na něm neshledávám, i když je pravda, že u dvou úloh si nejsem jistá správnou odpovědí. Nesu jim vypracovaný test, vypadají uklidněně. Jíme společně višně v čokoládě (s kapkou alkoholu). Uvidíme, jak to celé dopadne.

Odpoledne zadávám didaktický test z angličtiny, jehož součástí je i poslech (anglický didakťák jsem zadávala již asi pětkrát a pokaždé byl s technikou nějaký problém), hypnotizuju kazeťák a doufám, že tentokrát to vyjde bez potíží. Před začátkem se dvakrát ptám kluků, jestli si došli všichni na záchod (test trvá 100 minut, plus úvodní a závěrečná administrace, tj. cca 120 minut a nemohou jít během testu na záchod). Všichni přikyvují. Začínáme. Po pěti minutách se mi začne chtít čurat. Aby ne, když  jsem se před začátkem uklidnila půl litrem kafe. V duchu si nadávám a koukám na hodinky, sto minut přede mnou. Nesmím odejít, sedám si a křížím nohy, začínám se potit. Nastává poslech, okamžik pravdy, zmáčknu na kazeťáku tlačítko play. Všechno v pořádku. Toto zjištění mě poněkud vyvádí z míry. Ale hned se ozve můj močový měchýř, takže zjišťuju, že problém vlastně mám, a už jsem zase klidná, že je vše, jak má být.   

Úterý 9. 5. 

Budí mě telefonát matky jednoho studenta, tuto událost přijímám s pokorou s tím, že to je úděl každé třídní učitelky. Když už jsem vzhůru, kontroluji mobil, o víkendu jsem se věnovala dceři, moc jsem ho nesledovala. Zjišťuji, že tam mám 107 zpráv ze seznamky, 16 zpráv na Messengeru, 6 zpráv na WhatsAppu. Připadám si nepostradatelně, ale zmocňuje se mě úzkost, kdy že to všechno vyřídím. Odcházím do práce, funím do toho šíleného kopce před školou a myslím na to, že tento týden je poslední pro mou třídu 3UOA, kterou zanedlouho čekají závěrečky, začínám být dojatá a přemýšlím, jak rychle ten čas letí.

Vejdu do budovy a ani nestačím dojít do kabinetu a zastavuje mě jedna kolegyně a tři studenti. Stojím v té krátké chodbě, kde ke mně neustále někdo přichází, je mi vedro a začínám být nevrlá, dojetí je pryč a střídá ho stres. Jen taktak stíhám uvařit kafe a vyrážím do 1UZD (milí prváčci). Nový školní týden začíná.