Tragikomický Svět podle Daliborka

Dnes jsem navštívila filmové představení Svět podle Daliborka režiséra Víta Klusáka. S vytřeštěnýma očima jsem koukala na absurdity, které se na plátně odehrávaly, a nevěděla jsem, jestli se mám smát, nebo brečet.

Musím se přiznat, že jsem se během filmu hodně často smála, protože situace, které film nabízel, vykazovaly takovou míru absurdity a neuvěřitelnosti, že jsem nemohla udržet kamennou tvář. Hlavní protagonista filmu, šestatřicetiletý lakýrník Daliborek, žije v  Prostějově, v bytě spolu se svou matkou. A co je na Daliborkovi tak zajímavého? Daliborek je neonacista, který všechny své názory a "moudra", která rád deklamuje a snaží se je originálně sdělovat světu, čerpá z internetu. Sám o sobě říká, že nedůvěřuje médiím, a proto hledá pravdu na internetu. Když zrovna nemá šichtu ve fabrice, natáčí velmi bizarní, vlasteneckosatanistickoxenofobní videa, která umisťuje na YouTube. Jeho matka Veronika svého syna miluje, stará se o něj, což on vnímá jako obtěžování, přesto je ze snímku zřejmé, že jejich vztah je velmi silný. Paní Veronika tráví čas tím, že se fotí a své fotky (nejlépe s nějakými třpytivými filtry a orámované srdíčky) postuje na Facebook, který sleduje nejen z telefonu, ale ještě ze dvou tabletů. A taky častou kouká na televizi, zejména ne telenovely. V průběhu filmu se seznamuje s Vladimírem, který se brzy stává součástí domácnosti. A právě Vladimír je pro mě nejkontroverznější postava z filmu. Kam se hrabe Daliborek! Nejsem psychiatr, ale myslím si, že nějaká diagnóza by se u něj určitě našla. Vladimírovi dělá dobře násilí, s gustem se chlubí Daliborkovi, jak přepadl romskou osadu a lámal tam ruce, nohy, a šlapal po hlavách těch "černých špín". Také bere Daliborka do lesa, kde ho učí střílet a hlavně střelbu správně prožívat a uvědomovat si tu moc a sílu, kterou má nad bezbrannou obětí ozbrojený člověk. Čtveřici hlavních postav doplňuje Jana, Daliborkova přítelkyně, z ženského hlediska musím říct, že ten to tedy "chytil", Jana je neatraktivní, obézní, hloupá a ještě k tomu mu více než půl roku odpírá sex. Žádnou kvalitu na ní nevidím.

Daliborkův mikrosvět je ohraničen pokojíkem v matčině bytě (s patřičně "vlasteneckou" výzdobou) a továrnou, kde pracuje jako lakýrník. V práci poznáváme dva jeho kolegy, Marka a romského chlapce, který na mě působí ze všech postav, které Daliborka obklopují, nejsympatičtěji.  Daliborek má problém opustit rodné město, film přesto zachycuje dvě situace, kdy se Dalibor ocitá mimo Prostějov, obě patří k nejsilnějším momentům filmu. První cesta vede do Frýdku-Místku, kde se koná koncert skupiny Ortel. O skupině Ortel si myslím své už dlouho, neznám jediného inteligentního fanouška této skupiny, a zjišťuji, že je to ještě horší, než jsem si myslela. Ve filmu zazní text písně Defenestrace: "Každej z vás je pak svého štěstí strůjce, zvláštní dar byl nám dán, že následujem vůdce." Daliborek se opije a spolu s ostatními skinheady se ujišťuje v tom, jak byl Adolf Hitler moudrý a jak by se jeho myšlenky měly znova uvést v praxi. Když jsem viděla ortelovské publikum, jsem přesvědčena o tom, že i kdyby Ortel tisíckrát prohlašoval, že nepatří k neonacistickým skupinám, publikum to zcela jistě vnímá jinak, protože jejich koncert umocňuje stádnost a bezmyšlenkovité přejímání frází z písní a jejich iterpretaci "tím svým způsobem". 

Nejsilnějším okamžikem filmu je epilog, kdy se čtveřice hlavních postav vydává na zájezd do Osvětimi. Tam podstoupí komentovanou prohlídku areálu. Co ale musí být pro každého citlivého a empatického diváka nejbolestivějším momentem, je rozhovor s paní Liškovou, přeživší pobyt v Osvětimi. Daliborek se jí snaží vysvětlit, že se tam nekonaly takové hrůzy, jaké  ona líčí, protože  četl na internetu, že tam byl bazén a po večerech se tam konaly zábavy. V této chvíli člověk skoro lituje, že Daliborovi nemůže dát přes to plátno do držky (a to jsem opravdu nekonfliktní člověk), když si něco takového troufne říct téměř devadesátileté paní, která v Osvětimi přišla o všechny své blízké. Ostatní návštěvníci se do něj začnou pouštět a vyjadřovat svůj nesouhlas, a v tomto okamžiku se také projeví Vladimírova bezpáteřnost, od Daliborkových názorů se distancuje a začíná najednou prohlašovat: "že jsme přece všichni lidi". Nakonec se rozhádá celá rodina (k čemuž přispěje ještě jedno nečekané odhalení, které nechci prozrazovat) a závěrečná scéna filmu graduje skoro až v homolkovském duchu, Jana hledá v Osvětimi pro nějakou Milušku kámen do terária, ostatní se hádají (ještě s tím legračním moravským přízvukem), celé kino se sice směje, ale cítíme, že je to takový ten druh smíchu, který vyjadřuje vlastně bezmoc. Už nezbývá zkrátka nic jiného, než se smát.  

Rozhodně snímek doporučuji ke zhlédnutí. Podle mého názoru ani nejde o pohled na jedince jako představitele neonacismu, ale spíš o  plastické zobrazení frustrace lidí, kteří nejsou se svým životem spokojeni, a proto hledají něco, čím by ho povýšili a čím by získali respekt ostatních. Daliborek snad ani není až tak zlý člověk, jen žije ve světě, kde jedinou zábavou je internet, televize a bolestnou

každodenností je chození do fabriky, kde si vydělá okolo 10 000 Kč měsíčně. Snaží se najít lásku, pochopení druhých, ale jde na to špatně. Ono s takovými lidmi po boku to není jednoduché. Přála bych mu, aby se mu podařilo ten jeho svět změnit.