Velké sousto

,,Promiň, já tohle asi nemůžu. Nezvládnu to. Je toho na mě moc.” řekl mi potichu a nepřestával nervózně přešlapovat. Byl to přesně týden, co jsem mu to konečně řekla.

Celou noc jsem strávila vyprávěním o tom, čeho jsem byla ještě nedávno součástí a co všechno se tam odehrávalo. On celé moje vyprávění překvapeně poslouchal. Párkrát se na něco opatrně zeptal, přestože si nejspíš ani sám nebyl jistý, zda chce na svou otázku slyšet odpověď. Pozdě k ránu nás přemohla únava a oba jsme usnuli. Najednou jsem pro něj byla úplně cizí člověk. Měla jsem pocit, že se skoro bojí vedle mě usnout. 

A teď jsme tu naproti sobě stáli a on si nebyl jistý, zda tuhle pro něj novou osobu chce znát. Věděla jsem, že to pro lidi zvenčí může být šokující nebo překvapivé. Nenapadlo mě ale, že by to mohla být až taková překážka. Cítila jsem se zrazená, nepřijatá, neprávem odsouzená.

Celý můj život dělal R. všechno pro to, abych byla sama. 

Taková ironie pro mě byla až moc velké sousto. 

,,Nakonec se mu to i ze záhrobí povedlo.” pomyslela jsem si a marně se pokoušela zastavit pláč.