Říkali jsme mu léčitel

Když jsem zjistila, že je pryč, celý svět se mi otočil vzhůru nohama. Přesvědčovala jsem se, že je to vysvobození, přestože jsem ztratila snad úplně všechno. Vše, co jsem do této doby znala, vše, čemu jsem věřila, se rozpadlo.

Měla jsem pocit, že se nikdy nedokážu vrátit tam, kde jsem byla, než mě za ním poprvé máma s tátou přivedli.

Trpěla jsem atopickým ekzémem, stejně jako moje máma. Nevím, kam se tenkrát vytratila jejich víra v západní medicínu a ani nevím, jestli v ní vůbec někdy věřili. Možná jeho návštěvu považovali za jedinou možnost, jak se rodinných neduhů zbavit. 

Naši první návštěvu si pamatuju, jako by to bylo včera. Bylo mi osm let. Přestože nás čekala dlouhá cesta autem, vyjeli jsme až o půlnoci. Mně to připadalo jako skvělé noční dobrodružství. Oknem jsem viděla jen černočernou tmu. Když jsme konečně zastavili u jeho domu, nějakou dobu jsme čekali venku. Máma mi neustále opakovala, že musím být potichu, protože o nás nesmí nikdo vědět. Pamatuju si velký výtah, který nás vyvezl až do nejvyššího poschodí. Oproti tmavé chodbě byl jeho byt příjemně světlý a pečlivě uklizený. 

Od té doby jsme za ním jezdili každý týden. Postupně se k nám přidávali i ostatní členové rodiny - babička, děda, teta, bratranci. Každý měl něco, s čím potřeboval pomoct. Já sama jsem byla po roce prohlášena za vyléčenou a ,,nastavenou správným směrem”. Všechny další zdravotní problémy byly od této chvíle moje vina, protože moje tělo mělo být už jen zdravé a vitální, a pokud to tak nebylo, vina byla na mé straně. 

V průběhu let začali ostatní členové rodiny zase odpadávat. Buď ,,byli vyléčeni” jako já nebo je vyhodil (za špatné chování, neuposlechnutí, myšlenky na zradu). 

Přestože já sama jsem k němu dalších třináct let pravidelně nedocházela, jeho vliv na můj život nebyl o nic menší než dřív.