Bylo mi zle. Znovu jsem se svíjela v bolestných křečích. Nerozuměla jsem, proč se ty bolesti stále opakují. Už víc jak deset let jsem nebyla u lékaře. Jediný, komu jsem věřila, že mě vyléčí, byl ON.
Na malou chvíli mě napadlo, co kdybych si zašla pro druhý názor, co kdybych se objednala někam na vyšetření. Ihned jsem však tuhle hloupou myšlenku zahnala pryč. Co by si pomyslel ON? Považoval by to za obrovskou zradu. Řekl by mi, že mu dostatečně nedůvěřuji. Řekl by, že si neuvědomuju, jaký mám štěstí, že se o mě stará právě ON. Všichni ostatní jsou odkázáni na hloupý lékaře, kteří nevědí, co dělají.
Pokud si tam chci jít, ať jdu, ale ať už se nevracím.
A co by tomu řekli doma? Vzpomněla jsem si na dětství. Vzpomněla jsi si, jak se moje máma hádala s babičkou, která mě chtěla vzít k doktorovi. Jak si to máma nepřála.
A když mě tam babička nakonec tajně vzala, schytala jsem to já. Měla jsem se víc bránit. Říct ne.
Pokud někdo musel k lékaři na povinnou prohlídku, vždy mu to nahlásil předem.
,,Neboj, já se o to postarám. Nic ti nenajdou. Tvojí nemoc schovám, aby se v tobě nechtěli začít hrabat. Zničili by nám celou naší léčbu.” řekl vždycky.
A znovu ta obrovská bolest, která mě vytáhla z mých myšlenek.
Doma mě učili, že ho nemám mimo den léčení obtěžovat. Jen pokud je to opravdu nutný. Už jsem nemohla dál. Vzala jsem do ruky mobil a poslala mu zprávu: ,,Moc se omlouvám, že tě ruším. Je mi hrozně špatně. Bolí mě celé břicho. Moc prosím, nepodíval by ses na mě? Moc děkuji. Lucka”
Ještě několik minut jsem ležela v bolestivým křečích. Potom najednou ustaly. Ulevilo se mi. Rozplakala jsem se a nahlas opakovala (snad jsem doufala, že je se mnou a že mě slyší): Promiň, že jsem tě obtěžovala, ale tak moc ti děkuji. Jsem ti vděčná.
